Islamofobové a islamisté se potřebují

Rozhovor o islamofobii se Šádím Shanaáhem, Čechopalestincem, analytikem organizace Glopolis a ředitelem Insaanu: Česko-arabského centra kulturního dialogu.
Islamofobové a islamisté se potřebují
Jan Kužvart | Rozhovory

http://www.pritomnost.cz/rozhovory/islamofobove-a-islamiste-se-potrebuji.html

J.K.: Co je podle tebe v českém kontextu islamofobie?
Š.Sh.: Specificky česká islamofobie není. Islamofobie má objektivní definici, byť v detailech je předmětem sporů i v rámci akademických kruhů. Islamofobie každopádně existuje, navzdory některým jednotlivcům, kteří její existenci zpochybňují.

J.K.: Myslíš, že existují dvě verze islamofobie – akademická a vulgární?
Š.Sh.: Ano, to je stejný problém jako se xenofobií, protože když se udělá akademické sezení ke xenofobii, tak spousta akademiků bude mít různé definice xenofobie. Jako každý sociální fenomén je to těžké definovat. Když se člověk podívá na literaturu, která je od poloviny 90. let a dále k dispozici, tak najde několik definicí islamofobie, které mají průniky. Na nejzákladnější úrovni je islamofobie sociální úzkost nebo nechuť vůči muslimům a neznamená to podle mne nutně iracionální strach, protože spousta lidí, kteří jsou označeni jako islamofobové, argumentuje tím, že nepociťují iracionální strach a argumentují příklady, proč se obávají islámu a muslimů. Myslím si ale, že islamofobie si zasluhuje svou zvláštní skupinu, protože to není úplně podmnožina xenofobie nebo rasismu už jen proto, že muslimové nejsou žádná rasa, a také proto, že xenofobie je strach z cizího, ale někteří lidé můžou přijímat cizí věci, ale specificky nepřijímají muslimy.

V evropském a asi i v českém chápání mají muslimové blíž k etnicko-kulturní než náboženské identitě, byť jsou z Pákistánu, Indonésie či Egypta a mají různá kulturní pozadí. Muslimové se stali oficiálním etnikem například v bývalé Jugoslávii. V představě Čechů je vykonstruována jakási „muslimská kultura“, která ale reálně neexistuje. Evropané si přiřazují určité atributy k muslimské menšině a muslimy odmítají spíše jako určitý kulturní prvek než jako výsledek teologického rozporu.
Chápu připomínky akademiků, kteří se podíleli na definici islamofobie, když říkají, že musíme být opatrní s nálepkou islamofobie, protože jí značkujeme lidi, jako kdyby trpěli nějakou poruchou či psychickou nemocí, a tím si odebíráme prostor na dané lidi působit nebo změnit jejich názor.

J.K.: Nemyslíš, že existuje obhajitelná verze islamofobie? Obhajitelný strach z islámu?
Š.Sh.: Já si myslím, že možná termín islamofobie by měl být antimuslimskost, protože je to spíše něco pociťovaného k muslimům než vůči vlastnímu náboženství. Určitě může mít člověk oprávněný strach z činů lidí, kteří jsou motivováni v některých případech náboženstvím. Zobecňování na základě extrapolace z individuálních případů (zpětně nábožensky legitimizovaných danými aktéry) je ale určitě podstatným rysem islamofobie. Pro islamofoby islám není náboženstvím ale politickou ideologií. Pravý muslim je pro ně islámský fundamentalista. Všichni ostatní nejsou z pohledu islamofobů praví muslimové, protože pravý muslim pro islamofoba musí být neliberální, požadovat smrt odpadlíkům, obhajovat džihád atd.

J.K.: Takže islamofobie by měla problém obhájit svoji existenci, pokud by neexistovali islamisté?
Š.Sh.: Přesně tak, obě skupiny v sobě mají zrcadlové partnery, protože se vzájemně posilují ve svém diskurzu. Neofundamentalisté (tj. salafisté aj.) jsou partnerem islamofobů, protože se překvapivě shodují na řadě věcí včetně definice muslima, a to je celkem moderní jev spjatý s globalizací a westernizací muslimů a tím, jak náboženství ztrácí sociální autoritu, protože před tím nikdo z muslimů nepovažoval za důležité se sám sebe ptát, co je islám. Islám byl každodenní život kolem něj. Dnes se to ale mění s tím, jak dochází ke globalizaci a k tlaku na muslimy, aby sami vydefinovali, co znamená islám – i kvůli teroristickým útokům. Muslim je na to buď dotázán okolím anebo se preventivně táže sám sebe.

Současně dochází k procesu individualizace, privatizace a demokratizace islámu. V podstatě kdokoliv se k tomu vyjadřuje a stoupá počet imámů-samouků, kteří ale nejsou dovzdělaní. Soukromé madrasy mají zkrácené osnovy a produkují kvanta absolventů, kteří dále tlačí na islamizaci společnosti, aby v ní pak mohli najít pracovní uplatnění. Probíhá obrovská generační rebelie vůči tradičním autoritám i v rámci náboženství. Všichni neofundamentalisté opovrhují náboženským establishmentem. To ale není jen muslimský problém, je to vidět i v křesťanství. Rostou charizmatická hnutí, kde nejde o pracné dosažení moudrosti a znalostí, ale jde o okamžitou pravdu, docílení okamžitého poznání. Přeskočení všech roků studia klasických autorů, filosofů, teologů, učenců. Neofundamentalisté a noví konvertité hledají dnes úzkostlivě přesnou definici islámu a muslima.

J.K.: Je islamofobie negativní konstrukce vlastní identity, když říkám, že „nejsem špinavý muslim“?
Š.Sh.: Ano. Obě skupiny, islamofobové a muslimští neofundamentalisté, mají společné pohrdání intelektuály, takže kdyby tento rozhovor slyšel islamofob, tak by mu naše mluvení o konstrukcích identity přišlo jen jako intoušské plácání, které šmahem odsoudí, a řekne, že jeho odpor k muslimům je zcela racionální, a dá příklady. Například uvede teroristické útoky nebo začne citovat z Koránu. Pokud na to muslim přistoupí, tak je pak jeho debata s islamofobem nekonečnou výměnou citací a proticitací. Islamofobové řeknou, že islám je možno objektivně definovat, protože to a ono je v Koránu, takže správný muslim se musí chovat takovýmto způsobem. Ale debata o tom, co je v Koránu, nemá smysl a je sterilní. Samotný fakt, že stále probíhá, znamená, že to nikdo není schopen říci. Pokud stále probíhá debata o tom, co Korán říká a neříká, tak to znamená, že vypořádat se s islamofobií skrze citace je bezpředmětné.

J.K.: Dá se říci, že islamofobie dává smysl, pokud není konfrontována s alternativními názory?
Š.Sh.: Na jiného než fundamentalistického muslima islamofob ve své obraně automaticky uvede, že je to sekulární či jen kulturní muslim, že opravdový muslim by se choval podle jejich, islamofobní, šablony. Kdo do šablony nespadá, je sice chvályhodný, ale jen proto, že tak trochu švinduje, není opravdový muslim a shodil ze sebe jho svého náboženství.

J.K.: Co se dá podle tebe s islamofobií dělat, když intelektuály či arabisty nechtějí islamofobové slyšet?
Š.Sh.: Arabisté jsou islamofoby nejvíc nenáviděni, protože mají podle islamofobů natolik zatemněný mozek láskou ke svému předmětu, že nejsou schopni si uvědomit reálný život kolem, jsou příliš svázaní meta-teoretickými věcmi odtrženými od reality. Je ale zajímavé, že islamofobové svůj diskurs zakládají úplně stejně. V jejich případě jde do značné míry o teologickou debatu, když se řeší, co je v Koránu, jak se to vykládá, co nějaký učenec napsal. Selektivně si vybírají, co se jim hodí. To, že je miliarda muslimů, která nevytahává Korán každých pět minut z kapsy jako manuál na život, kterým se musí řídit, pokud mají být správnými muslimy, to neřeší. Islám jako monolit, neměnící se struktura neschopná reflexe, integrace jiných vlivů je další vymezení islámu z pozic islamofobie. Já si myslím, že je to trend, který sám vyprchá a třeba za 50 let se islamofobové přeorientují například na sinofobii. Je to něco, co zde bude vždy, podporuje to určité chápání naší historie a identity.

J.K.: Co argument demografické změny v Evropě ve prospěch muslimů?
Š.Sh.: Často ta argumentace jsou fantastická čísla o tom, jak bude za padesát let více než polovina obyvatel Francie muslimy. Zdroje islamofobů často odkazují jeden na druhého, místo na důvěryhodné statistiky. Data ve skutečnosti ukazují, že muslimské menšině v Evropě, ale i muslimům obecně, klesá porodnost ze stejných důvodů jako u ostatních Evropanů. Stále je o něco vyšší než evropská, ale má jasnou klesající tendenci. Obavy z demografické změny v Evropě také předpokládají, že muslimové v Evropě tvoří homogenní blok, který stejně hlasuje a jedná a všichni budou požadovat šaríu. Ve skutečnosti vidíme, že muslimové v Evropě jsou politicky roztříštění. Muslimský hlas neexistuje.  Z hlediska jejich loajality k zemím, ve kterých žijí, a jejich důvěry v instituce, je to často podle různých šetření stejné nebo lepší než u původních obyvatel.

Tato debata se proto dá snadno vyvrátit, ale je to dobrý strašák, protože tento trend nabyl na vyšších obrátkách zcela jednoznačně po 11. září a potom také kvůli vzrůstající viditelnosti nábožnosti evropských muslimů, tj. kvůli vnějším znakům nábožnosti, jako je odívání. To ale nemusí být nutně spojeno přímo s náboženstvím, ale může jít o vyjádření generační revolty 2. a 3. generace vůči dědům a otcům a děje se především v sociálně vyloučených oblastech, třeba na pařížských předměstích. Muslimský radikalismus má hodně společného s radikální levicí. Je to klasické hnědo-červené zmatení se zeleným islamistickým tónováním. Sociálně vyloučené čtvrtě jsou stejně jako v minulosti obývány nejnižší třídou, která se dříve spolu s nekonformními členy inteligence bouřila tím, že se přidávala i k různým rudým armáda. Z části z nich se pak stala dokonce i radikální pravice.

Mnoho muslimů dnes fyzicky obývají stejnou oblast sociální exkluze. Ve Francii adoptovali i hovorovou francouzštinu, verlan, slang původní nejnižší třídy.  Oliver Roy píše, že 11. září nebyl cílem Vatikán, ale symboly ekonomického a politicko-vojenského imperialismu. To jsou cíle radikální levice a anti-imperialistických hnutí třetího světa. Má to více společného s Marxem než s Koránem, ale je tam vždy ta zelená, protože se to hodí k ospravedlnění některých činů, k mobilizaci a k pocitu sounáležitosti, který skupinu vyděděnců posiluje.

J.K.: Jak to můžeme řešit?
Š.Sh.: Nejlepším lékem, o který se snažím skrze Insaan, je ukázat komplexitu, protože komplexita narušuje černobílost. Rozhodně není řešením apologetismus, kdy se vyzdvihují jen pozitivní prvky islámu či arabské kultury, protože si myslím, že je hrozně zajímavé přitáhnout pozornost na kontroverze a ne jen na ty špatné věci, jak to dělají islamofobové, kteří je vezmou a zgeneralizují. Je vhodné ukazovat kontroverze uvnitř muslimské komunity, protože tenze tam jsou například v případě míry nábožnosti či u sekularizace.
Komplexita mi přijde strašně zajímavá například u žen. Existují islámské feministky, pro které je nejlepší strategií hájit feministické pozice skrze citace Koránu a hadíthů a polemizovat s patriarchálním islamistickým viděním islámu. Pak jsou sekulární feministky, které neargumentují islámem ale univerzálními lidskými právy, chartami a podobně. A jsou i konzervativní ženy, které se zase brání feminizaci. Samozřejmě je to dále vnitřně rozštěpené. Je zajímavé toto ukázat lidem s islamofobními tendencemi.

Islamofobie je nálepka, která může být zneužita stejně jako antisemitismus. Když někdo kritizuje Izrael a někdo jej onálepkuje jako antisemitu, tak jej vyřadí z debaty. Vyřazen takto může být i Žid, protože může být označen za tzv. sebenenávidějícího Žida. Tady je velká, ne-li drtivá část společnosti, která není islamofobní, je vůči islámu pasivní či lhostejná, ale je také pod podprahovým vlivem islamofobů a médií. To může být nebezpečné, protože se společnost může za určitých podmínek poměrně rychle radikalizovat.
Islamofobie může vést k nepěkným věcem. Myslím si, že kritika islámu, která by na Západě už byla za hranou, se tady v ČR považuje za ospravedlněnou a za mainstream. Vlastně se vůči tomu nikdo nevyhraní, protože to je přece jasné, že muslimové jsou násilní, nebezpeční, divní atd., zatímco u Židů to tak nejde, protože žádný politik nebo médium si otevřený antisemitismus nedovolí. U cikánů také média a politici cítí, že je to téma na hraně, a každý si třikrát rozmyslí, co k tomu řekne. U muslimů není žádný efekt voličského potrestání a není tam ani efekt přirozené morální brzdy, už se to považuje za samozřejmost podepřenou fakty – mnohoženství, teroristi, burky… Proto je to podle mne hodně zajímavá oblast pro různé formy xenofobie a nacionalismu, které se nemohou tolik ventilovat jinde.

Redakčně kráceno.
Názory Šádího Shanaáha je možnost sledovat na jeho blogu.

25. 2. 2013
Pár slov o autorovi

Jan Kužvart je analytikem Asociace pro mezinárodní otázky (AMO), projektovým koordinátorem Prague Security Studies Institute (PSSI) a bloggerem portálu ČT24. Uvedené názory jsou pouze jeho. Jeho publikační a jiné aktivity je možno sledovat na twitteru nebo se zařadit mezi followery veřejného obsahu na facebooku.

Leave comment