Poslední soud, Povídky z jedné kapsy, Karel Čapek

Poslední soud
(Povídky z jedné kapsy, Karle Čapek, 1.vydání 1929)

Pověstný, mnohonásobný, několika zatykači a celou armádou četníků i detektivů stíhaný vrah Kugler prohlásil, že ho nedostanou, a také ho nedostali, aspoň živého ne. Poslední, vcelku devátý jeho vražedný kousek byl, že zastřelil četníka, který ho chtěl zatknout. Četníka sice skolil, ale sám dostal sedm kulí, z nichž tři byly naprosto smrtelné. Tím zdánlivě unikl pozemské spravedlností.
Jeho smrt přišla tak rychle, že ani neměl času pocítit obzvláštní bolest. Když jeho duše opustila tělo, mohla užasnout nad podivnostmi onoho světa, světa mimo prostor, šerého a nekonečně pustého, ale neužasla. Člověk, který byl v žaláři i v Americe, považuje onen svět prostě za nové prostředí, v němž se s trochou statečnosti protluče jako kdekoliv jinde.
Konečně nadešel Kuglerovi nevyhnutelný Poslední Soud. Poněvadž v nebi je věčně stav výjimečný, přišel před Senát, a nikoliv před Porotu, jak by byl dle svých skutků snad očekával. Soudní síň byla zařízena prostě, tak jako na zemi; z důvodů, jež záhy nahlédnete, scházel tam kříž, u kterého přísahají svědkové. Soudcové byli tři, vesměs staří, zasloužilí radové přísných a omrzelých tváří. Formality byly poněkud nudné: Kugler Ferdinand, bez zaměstnání, narozený toho a toho dne, zemřel… Tu se ukázalo, že Kugler nezná datum své smrti; viděl hned, že toto opomenutí mu v očích soudu škodí, i zatvrdil se.
„Čím se dáváte vinen,“ ptal se předseda.
„Ničím,“ řekl Kugler zarytě.
„Přiveďte svědka,“ vzdychl předseda.
Proti Kuglerovi usedl mohutný, přímo neobyčejně veliký stařec, oděný modrým pláštěm, posetým zlatými hvězdami; při jeho příchodu soudcové vstali, a vstal i Kugler, proti své vůli okouzlen. Teprve když stařec se posadil, usedl soud znovu.
„Svědku,“ počal předseda, „Bože Vševědoucí, tento Poslední Senát vás povolal, abyste podal svědectví ve věci Kuglera Ferdinanda. Jsa Nejvýš Pravdomluvný, nemusíte přísahat. Žádáme vás jenom v zájmu líčení, abyste se držel věci a neodbočoval do podrobností, jež nemají nezákonné povahy. A vy, Kuglere, neskákejte svědkovi do řeči. Ví vše, zbytečně byste zapíral. Prosím pana svědka, aby vypovídal.“
To řka, opřel se předseda lokty pohodlně o stůl a sňal zlaté brýle, patrně připraven na delší řeč svědkovu. Nejstarší votant se uvelebil k spaní. Zapisující anděl otevřel knihu života.

Svědek Bůh lehce odkašlal a počal:
„Ano, Kugler Ferdinand. Ferdinand Kugler, syn továrního úředníka, byl odmalička zkažené dítě
; ty kluku, ty ses nazlobil! Maminku měl strašně rád, ale styděl se to dát najevo; proto byl vzpurný a neposlušný. Pamatuješ se, jak jsi kousl tatínka do palce, když ti chtěl natlouci, že jsi kradl růže v notářově zahradě?“
„To byly růže pro berních Irmu,“ vzpomínal Kugler.
„Já vím,“ řekl Bůh. „Bylo jí tehdy sedm let. A že nevíš, co se s ní potom stalo?“
„Nevím.“
„Vdala se, vzala si Oskara, syna továrníkova; nakazil ji a při potratu zemřela. Pamatuješ se na Rudu Zárubova?“
„Co se s ním stalo?“
„Ten se dal, člověče, k námořníkům a zahynul v Bombaji. Vy dva jste byli nejhorší kluci v celém městě. Kugler Ferdinand kradl už ve svém desátém roce a lhal napořád; chodil do špatné společnosti, jako byl opilec a žebrák Dlabola, se kterým se dělil o své jídlo.“
Soudce pokynul rukou, to že snad sem nepatří; ale Kugler sám se ptal ostýchavě: „A …co se stalo s jeho dcerou?“
„S Mařkou?“ řekl Bůh. „Ta se docela spustila. Ve čtrnácti se prodávala, ve dvaceti zemřela a vzpomněla na tebe v agónii smrti. Ve čtrnácti letech ses opíjel a utíkal jsi z domova. Tvůj otec se utrápil hořem a tvá matka si vyplakala oči; zneuctil jsi svůj dům, a tvá sestřička, tvá hezká sestra Mamička, nenašla ženicha, který by pro ni přišel do domu zlodějova. Žije ještě v samotě a chudobě, uštvaná drobnými výdělky, kterými jí milosrdní lidé zraňují.“
„Co dělá zrovna teď?“
„Zrovna teď je u Vlčků v krámě a kupuje nitě, aby šila do setmění. Pamatuješ se na ten krám? Koupil sis tam jednou skleněnou duhovou kuličku, to ti bylo šest let; a hned první den jsi kuličku ztratil a ne a ne ji nalézt. Pamatuješ se, jaks tehdy brečel vztekem a lítostí?“
„Kam se to tenkrát zakutálela?“ ptal se Kugler dychtivě.
„Ale do odtoku pod okapem. Vždyť, člověče, tam leží doposud, a je už tomu třicet let. Zrovna teď na zemi prší a skleněná kulička se otřásá v chladné, zurčící vodě.“
Kugler sklonil hlavu překonán. Ale předseda nasadil si brýle a řekl mírně: „Svědku, musíme přejít k věci. Vraždil obžalovaný?“
Bůh svědek potřásl hlavou. „Devět lidí zabil. Prvního člověka ve rvačce. Za to se zkazil v kriminále. Druhá byla nevěrná milá. Za to byl odsouzen k smrti a utekl. Třetí byl stařec, kterého oloupil. Čtvrtý byl noční hlídač.“
„Ten zemřel?“ vykřikl Kugler.
„Zemřel po třech dnech,“ řekl Bůh, „v hrozných bolestech a nechal po sobě šest dětí. Pátý a šestý člověk byli dva staří manželé; ubil je sekerou a našel jen šestnáct korun, zatímco měli schováno přes dvacet tisíc.“
Kugler vyskočil: „Prosím vás, kdepak!“
„Ve slamníku,“ řekl Bůh. „V plátěném pytlíčku pod slamníkem, kde skrývali
své peníze vydřené lichvou a lakotou. Sedmého člověka zabil v Americe; byl to přistěhovalec, krajan, bezradný jako dítě.“
„Tak ve slamníku to bylo,“ šeptal Kugler užasle.
„Ano,“ pokračoval svědek. „Osmý člověk, to byl chodec, který se mu
namátl do cesty, když ho honili. Tehdy měl zánět okostice a šílel bolestí. Člověče, tys mnoho zkusil. Poslední pak byl četník, kterého skolil, právě než umřel.“
„Proč vraždil?“ tázal se předseda.
„Jako jiní lidé,“ odpovídal Bůh; „ze zloby, z chtivosti peněz, s rozvahou i nahodile, někdy s rozkoší a jindy z nutnosti. Byl štědrý a někdy pomáhal lidem. Byl hodný k ženám, měl rád zvířata a držel své slovo. Mám uvést jeho dobré skutky?“
„Děkuji,“ řekl předseda, „není třeba. Obžalovaný, máte co říci k svému obhájení?“
„Ne,“ pravil Kugler lhostejně, nebol
teď už mu bylo všechno jedno.
„Soud se odebere k poradě,“ prohlásil předseda, a tři radové se vzdálili. Bůh i Kugler zůstali v soudní síni.
„Kdo to jsou?“ ptal se Kugler ukazuje hlavou za odcházejícími.
„Lidé jako ty,“ řekl Bůh. „Byli na světě soudci, a tož soudí i tady.“
Kugler si hryzl prsty: „Myslil jsem… totiž, nestaral jsem se o to, ale… čekal bych, že budete soudit vy, jakožto… jakožto…“
„Jakožto Bůh,“ dokončil veliký stařec. „Ale to je právě to, víš? Protože všechno vím, nemohu vůbec soudit. To přece nejde. Že nevíš, Kuglere, kdo tě tentokrát udal?“
„Nevím,“ řekl Kugler překvapen.
„Lucka, sklepnice; udala tě ze žárlivosti.“
„Promiňte,“ osmělil se Kugler, „ale vy jste zapomněl říci, že jsem zastřelil v Chicagu toho ničemu Teddyho.“
„Ale kdepak,“ namítl Bůh, „ten se z toho vylízal a je živ doposud. Já vím, že je udavač; ale on je, člověče, jinak dobrák a hrozně má rád děti. Jen si nemysli, že někdo je tak docela ničema.“
„Proč vlastně vy… proč ty, Bože, nesoudíš sám?“ tázal se Kugler zamyšleně.
„Protože všechno vím. Kdyby soudcové všechno, ale naprosto všechno věděli, nemohli by také soudit; jen by všemu rozuměli, až by je z toho srdce bolelo. Jakpak bych já tě mohl soudit? Soudce ví jenom o tvých zločinech; ale já vím o tobě všechno. Všechno, Kuglere. A proto tě nemohu soudit.“
„A proč tedy soudí… ti lidé… i na nebi?“
„Protože člověk patří člověku. Já jsem, jak vidíš, jenom svědek; ale o trestu, víš, o trestu rozhodují lidé – i na nebi: Věř mi, Kuglere, je to v pořádku; lidé si nezasluhují jiné spravedlnosti než lidské.“
V té chvíli vrátil se soud od porady a předseda Posledního Senátu přednesl silným hlasem: „Kugler Ferdinand odsuzuje se pro devětkrát opakovaný zločin vraždy úkladné, zabití a loupeže, pro přečin revertence, pro neoprávněné nošení zbraně a pro krádež růží k doživotnímu trestu pekla. Trest nastoupí ihned. Prosím, nyní další případ. Je tu obžalovaný Machát František?“

English translation:

The Last Judgment

The notorious multiple-killer Kugler, pursued by several warrants and a whole
army of policemen and detectives, swore that he’d never be taken. He wasn’t
either—at least not alive. The last of his nine murderous deeds was shooting a
policeman who tried to arrest him. The policeman indeed died, but not before
putting a total of seven bullets into Kugler. Of these seven, three were fatal.
Kugler’s death came so quickly that he felt no pain. And so it seemed Kugler had
escaped earthly justice.
When his soul left his body, it should have been surprised at the sight of the
next world—a world beyond space, grey, and infinitely desolate—but it wasn’t. A
man who has been jailed on two continents looks upon the next life merely as new
surroundings. Kugler expected to struggle through, equipped only with a bit of
courage, as he had in the last world.
At length the inevitable Last Judgment got around to Kugler.
The judges were old and worthy councilors with austere, bored faces. Kugler
complied with the usual tedious formalities: Ferdinand Kugler, unemployed, born
on such and such a date, died . . . at this point it was shown Kugler didn’t know the
date of his own death. Immediately he realized this was a damaging omission in the
eyes of the judges; his spirit of helpfulness faded.
“Do you plead guilty or not guilty?” asked the presiding judge.
“Not guilty,” said Kugler obdurately.
“Bring in the first witness,” the judge sighed.
Opposite Kugler appeared an extraordinary gentleman, stately, bearded, and
clothed in a blue robe strewn with golden stars.
At his entrance, the judges arose. Even Kugler stood up, reluctant but
fascinated. Only when the old gentleman took a seat did the judges again sit down.
“Witness,” began the presiding judge, “omniscient God, this court has
summoned you in order to hear your testimony in the case against Kugler,
Ferdinand. As you are the supreme truth, you need not take the oath. In the interest
of the proceedings, however, we ask you to keep to the subject at hand rather than
branch out into particulars—unless they have a bearing on this case.”
“And you, Kugler, don’t interrupt the witness. He knows everything, so there’s
no use denying anything.”
“And now, witness, if you would please begin.”
God, the witness, coughed lightly and began:
“Yes. Kugler, Ferdinand. Ferdinand Kugler, son of a factory worker, was a bad,
unmanageable child from his earliest days. He loved his mother dearly, but was
unable to show it, this made him unruly and defiant. Young man, you irked
everyone! Do you remember how you bit your father on the thumb when he tried to
spank you? You had stolen a rose from the notary’s garden.”
“The rose was for Irma, the tax collector’s daughter,” Kugler said.
“I know,” said God. “Irma was seven years old at that time. Did you ever hear
what happened to her?”
“No, I didn’t.”
“She married Oscar, the son of the factory owner. But she contracted a venereal
disease from him and died of a miscarriage. You remember Rudy Zaruba?”
“What happened to him?”
“Why, he joined the navy and died accidentally in Bombay. You two were the
worst boys in the whole town. Kugler, Ferdinand, was a thief before his tenth year
and an inveterate liar. He kept bad company, too: old Gribble, for instance, a
drunkard and an idler, living on handouts. Nevertheless, Kugler shared many of his
own meals with Gribble.”
The presiding judge motioned with his hand, as if much of this was perhaps
unnecessary, but Kugler himself asked hesitantly, “And . . . what happened to his
daughter?”
“What’s she doing right now?”
“This very minute she’s buying thread at Wolfe’s. Do you remember that shop?
Once, when you were six years old, you bought a colored glass marble there. On
that very same day you lost it and never, never found it. Do you remember how you
cried with rage?”
“Whatever happened to it?” Kugler asked eagerly.
“Well, it rolled into the drain and under the gutterspout. Right now it’s still
there, after thirty years. Right now it’s raining on earth and your marble is shivering
in the gush of cold water.”
Kugler bent his head, overcome by this revelation.
But the presiding judge fitted his spectacles back on his nose, and said mildly,
“Witness, we are obliged to get on with the case. Has the accused committed
murder?”
“He murdered nine people. The first one he killed in a brawl, and it was during
his prison term for his crime that he became completely corrupted. The second
victim was his unfaithful sweetheart. For that he was sentenced to death, but he
escaped. The third was an old man whom he robbed. The fourth was a night
watchman.”
“Then he died?” Kugler asked.
“He died after three days in terrible pain,” God said. “And he left six children
behind him. The fifth and sixth victims were an old married couple. He killed them
with an axe and found only sixteen dollars, although they had twenty thousand
hidden away.”
Kugler jumped up.
“Where?”
“In the straw mattress,” God said. “In a linen sack inside the mattress. That’s
where they hid all the money they acquired from greed and penny-pinching. The
seventh man he killed in America, a countryman of his, a bewildered, friendless
immigrant.”
“So it was in the mattress,” whispered Kugler in amazement.
“Yes,” continued God. “The eighth man was merely a passerby who happened
to be in Kugler’s way when Kugler was trying to outrun the police. At that time
Kugler had periostitis and was delirious from the pain. Young man, you were
suffering terribly. The ninth and last was the policeman who killed Kugler exactly
when Kugler shot him.”
“And why did the accused commit murder?” asked the presiding judge.
“For the same reasons others have,” answered God. “Out of anger or desire for
money, both deliberately and accidentally—some with pleasure, others from
necessity. However, he was generous and often helpful. He was kind to women,
gentle with animals, and kept his word. Am I to mention his good deeds?”
“Thank you,” said the presiding judge, “but it isn’t necessary. Does the accused
have anything to say in his own defense?”
“No,” Kugler replied with honest indifference.
“The judges of this court will now take this matter under advisement,” declared
the presiding judge, and the three of them withdrew.
Only God and Kugler remained in the courtroom.
“Who are they?” asked Kugler, indicating with his head the men who just left.
“People like you,” answered God. “They were judges on earth, so they’re
judges here as well.”
Kugler nibbled his fingertips. “I expected . . . I mean, I never really thought
about it. But I figured you would judge since . . .”
“Since I’m God,” finished the stately gentleman. “But that’s just it, don’t you
see? Because I know everything, I can’t possibly judge. That wouldn’t do at all. By
the way, do you know who turned you in this time?”
“No, I don’t,” said Kugler, surprised.
“Lucky, the waitress. She did it out of jealousy.”
“Excuse me,” Kugler ventured, “but you forgot about that good-for-nothing
Teddy I shot in Chicago.”
“Not at all,” God said. “He recovered and is alive this very minute. I know he’s
an informer, but otherwise he’s a very good man and terribly fond of children. You
shouldn’t think of any person as being completely worthless.”
“But I still don’t understand why you aren’t the judge,” Kugler said
thoughtfully.
“But why are they judging . . . the same people who were judges on earth?”

“Because man belongs to man. As you see, I’m only the witness. But the
verdict is determined by man, even in heaven. Believe me, Kugler, this is the way it
should be. Man isn’t worthy of divine judgment. He deserves to be judged only by
other men.”
At that moment, the three returned from their deliberation.
In heavy tones the presiding judge announced, “For repeated crimes of first-
degree murder, manslaughter, robbery, disrespect for the law, illegally carrying
weapons, and for the theft of a rose; Kugler, Ferdinand, is sentenced to lifelong
punishment in hell.
“Next case please: Torrance, Frank.”
“Is the accused present in court?”

Leave comment