Před třemi lety se společnost Deutsche Bahn rozhodla upustit od používání glyfosátu jako prostředku k hubení plevele. Nyní Deutsche Bahn tvrdí, že chce dodržet jízdní řád – a uvádí alternativy pro údržbu tratí.
Horká voda má nesporné výhody: při přípravě čaje, sprchování – nebo prostě při boji s plevelem. Švýcarské spolkové dráhy (SBB) již nějakou dobu testují používání horké vody na kolejích, aby se zbavily nežádoucího růstu rostlin. Podle SBB je to „jedna z nejslibnějších alternativních metod“ ke glyfosátu. Speciální postřikovací vozidlo je vybaveno senzorem, který rozpozná rostliny a cíleně je postříká horkou vodou.
Společně s Deutsche Bahn a Rakouskými spolkovými drahami (ÖBB) vyhlásila tato trojice před několika lety chemickému klubu válku. SBB se chce obejít bez používání glyfosátu do roku 2025, Deutsche Bahn dokonce již v roce 2023. Tyto tři evropské železnice si tak stanovují ambiciózní cíle – a brání se tak politickému tlaku.
Protože pesticidů celosvětově přibývá – a s nimi i kritiky ze strany ochránců přírody. Studie Nadace Heinricha Bölla a organizace na ochranu přírody BUND právě dospěla k závěru, že množství pesticidů se od roku 1990 zvýšilo o 80 procent. Podle atlasu pesticidů je používání pesticidů v EU také „na vysoké úrovni, přibližně 350 000 tun“. V Německu se ročně prodá „27 000 až 35 000 tun pesticidních látek“.
Společnost Deutsche Bahn chce v zárodku potlačit budoucí kritiku a nyní přísně omezit používání kontroverzních agentů. Státní společnost se proto nadále zavazuje, že se od roku 2023 obejde bez glyfosátu. Společnost se v roce 2019 „zavázala, že nejpozději do konce roku 2022 přestane používat glyfosát k regulaci vegetace“, uvádí se v odpovědi na dotaz. Toho se chce držet – „bez ohledu na rozšířené povolení na evropské úrovni“.
Samotná EU povoluje používání glyfosátu pouze do konce roku 2022, ale kvůli jednoročnímu přechodnému období de facto až do konce roku 2023. Výrobci, jako je například společnost Bayer, usilují o prodloužení povolení a sdružují se ve skupině pro obnovu glyfosátu (Glyphosate Renewal Group, GRG). Rozhodnutí Bruselu a členských států se očekává v druhé polovině roku 2022.
Společnost Deutsche Bahn tvrdí, že „již v roce 2020“ snížila používání herbicidu „na polovinu“. Od té doby se již velké části německé železniční sítě tímto herbicidem neošetřují. „Ke snížení přispěla i přesnější aplikace glyfosátu ve schválených úsecích s pomocí moderních kamerových systémů pro rozpoznávání rostlin.“ V roce 2020 činilo celkové množství herbicidů použitých na německé železniční síti 1,3 tuny.
To je velmi málo oproti předchozím rekordním hodnotám. Například v roce 2018 bylo postříkáno necelých 60 tun glyfosátu. Navíc jsou nyní ošetřena pouze čtyři procenta z 61 000 kilometrů tratí. Použité množství odpovídá přibližně 0,5 kg na kilometr. „U flazasulfuronu, flumioxazinu a glyfosátu byly použity pouze účinné látky, které jsou schváleny Spolkovým úřadem pro ochranu spotřebitele a bezpečnost potravin (BVL) speciálně pro traťové oblasti.“
V budoucnu bude Deutsche Bahn spoléhat na alternativy – ve spolupráci a intenzivní výměně s ÖBB a SBB. „Za současného stavu budou první alternativní procesy k dispozici v roce 2023,“ říká Deutsche Bahn. Podle SBB patří k možnostem „materiály bránící růstu“, tj. strukturální opatření k omezení růstu rostlin. Bylo prozkoumáno dvacet možností, z nichž šest bude realizováno, instalováno a monitorováno od roku 2020. Další možností je „zelený koberec“, tj. cílené použití půdopokryvných rostlin, které zabrání růstu škodlivých plevelů na okrajích. Využití robotiky je také myslitelné, ale drahé – ale „nejdříve od roku 2025“.
Zkoumá se také použití (bio)herbicidů. Pokud se používají chemické látky – ať už biologického původu, nebo ne – musí být prokázána jejich slučitelnost s životním prostředím, například jejich vliv na podzemní vody. Deutsche Bahn uvádí, že bude pokračovat v ošetřování kolejí „tam, kde je to přípustné, schválenými (bio)herbicidy“. „I v ostatních oblastech budeme nadále více spoléhat na mechanicko-manuální metody.“
Autor: Christian Schlesiger
Obraz: The Return: First Class, 1855, Abraham Solomon (1823–1862), National Railway Museum, oil on canvas, H 87.1 x W 115.2 cm
Abraham Solomon: Stručný životopis
Abraham Solomon se narodil 7. května 1823 na Sandy’s Street v Bishopsgate Without ve východní části Londýna. Byl druhým synem a třetím dítětem úspěšného židovského obchodníka Michaela (Myera) Solomona a jeho ženy Catherine a starším bratrem umělců Rebeccy a Simeona. Ve třinácti letech navštěvoval Abraham přípravné umělecké školy Bloomsbury Sass’s a Carey’s a v patnácti letech byl Henrym Sassem doporučen k přijetí do škol Královské akademie.
V prosinci 1839 získal Abraham stříbrnou medaili za „další nejlepší kresbu z Antiky“[1] a podobně v roce 1843 stříbrnou medaili za nejlepší kresbu ze života.[2] Abraham začal vystavovat obrazy v šestnácti letech; jeho prvním byl Rabbi Expounding the Scriptures, který byl vystaven v březnu 1840 ve Společnosti britských umělců na Suffolk Street.
Ve stejném roce vystavoval Abraham na Liverpoolské akademii další tři díla, z nichž jedno byl portrét reverenda Davida M. Isaacse, kazatele v liverpoolské synagoze na Seel Street. V následujících několika letech mladý umělec nadále vystavoval na Liverpoolské akademii a ve Společnosti britských umělců, ale poprvé se zúčastnil výstav Královské akademie v květnu 1841, kdy namaloval dva obrazy s názvy Moje babička a výjev z románu Sira Waltera Scotta Fair Maid of Perth.
Jednou z Abrahamových prvních zakázek byl portrét vévody z Wellingtonu, který namaloval, když mu bylo asi dvacet let. Portrét je kopií daguerrotypie vévody z Wellingtonu od Antoina Claudeta a obraz i daguerrotypie byly poté zapůjčeny Henrymu Thomasi Ryallovi, který je použil k vytvoření ocelorytiny. Více informací o nedávném připsání tohoto obrazu Abrahamovi a o příběhu, který za tímto objevem stojí, naleznete v nedávné zprávě Roberta Ferrariho na této stránce.
V roce 1846 Abraham opustil rodinný dům na Sandy’s St a přestěhoval svůj ateliér nejprve na Percy St, pak na Howland St, pak na Upper Charlotte St a nakonec kolem roku 1857 na Gower St 18, svůj poslední domov, který sdílel také se sestrou Rebeccou. Abraham se stal pravidelným účastníkem výstav Královské akademie, kde vytvářel módní žánrové obrazy s literárními a populárními náměty, například Scéna z vikáře z Wakefieldu (1842), Peveril z vrcholu (1845), Snídaňový stůl (1846) Plesový sál v roce 1760 (1848) a Akademie pro instituce v disciplíně vějíře 1711 (1849).
Kromě úspěchů na výstavách bylo mnoho Abrahamových obrazů reprodukováno jako rytiny pro Illustrated London News z konce 40. let 19. století. Umělcův úspěch se stupňoval a v 50. a na počátku 60. let 19. století vytvořil některé ze svých nejúspěšnějších obrazů. Z nich lze jmenovat: První třída – setkání… „A při prvním setkání miloval“ a Druhá třída – rozloučení / „Tak se loučíme my bohatí v zármutku loučící se chudí“ vystavené v RA v roce 1854 (a jejichž různé další reprodukce a verze vznikly); Čekání na rozsudek (1857) a jeho doprovodný obraz Nevinen (Acquittal) (1859); Zamilovaný lev (1858); Umělečtí kritici v Bretani (1860) a La Malade Imaginaire (1860).
V květnu 1860 se Abraham oženil s Ellou Hartovou, sestrou lékařského novináře Ernesta Abrahama Harta, a strávil nějaký čas na cestách po Pyrenejích, kde podle časopisu Athenaeum vytvořil nejméně šest obrazů „namalovaných z přírody.“[3] V roce 1861 vstoupil spolu s mladším bratrem Simeonem do Artists Rifles (38th Middlesex), ale na podzim 1862, poté co trpěl špatným zdravotním stavem způsobeným srdečními problémy, odcestoval Abraham do Biarritzu v jižní Francii, aby maloval a zotavil se. V této době zde namaloval svůj poslední obraz Odjezd diligence, Biarritz. Dne 19. prosince ve věku třiceti devíti let náhle zemřel, podle Athenaea na zánět obou plic. 4] Níže uvádíme poslední dopis, který Abraham poslal své rodině 10. listopadu z Biarritzu, měsíc před svou smrtí, a který byl přetištěn v Athenaeu:
„Vskutku hledám jen malebnost, o čemž, jak věřím, může nějakým způsobem svědčit velký obraz, který zde maluji. Bude mi to chvíli trvat, protože je na něm velké množství postav, a protože jsme se tu usadili teprve před třemi týdny, není zatím víc než započatý. Počasí je tu tak krásné (jasné a slunečné, skoro letní), že doufám, že se mi s prací podaří pokročit víc než teď v Londýně uprostřed listopadových mlh. Je mi báječně lépe, ale stále ještě ne zcela dobře. Po návratu z Ilfracombe mi bylo tak špatně, že i přes rady ohledně stravy atd. (což je, myslím, to hlavní), těžko mohu očekávat, že se zcela zbavím toho, na co jste mě slyšeli stěžovat a co podle mého obvykle statného zevnějšku sotva vyvolalo, ba dokonce mohlo vyvolat soucit, po kterém jsem toužila. Budu jenom rád, když budu zcela zdráv a nebudu o tom už mluvit. Jsme skvěle ubytováni přímo u moře, které je tu vždycky nádherné – zvláště na začátku sezóny, kdy je vidět, jak jsem slyšel, čtyři sta až pět set krásných koupajících se ve slaném oceánu tak, jak jsem se to pokusil vylíčit na svých náčrtcích. Posílám také další náčrtek „Jak učí mladou myšlenku“, ne střílet, ale chodit. Konstrukce je jednoduchá a rozhodně ne nebezpečná. Poslední náčrtek je vzpomínkou na jedinou vlnku, která tu zůstala; myslím, že je docela pěkná, a kroj by se dal s výhodou napodobit. Zprávy zde nejsou, jak se možná domníváte, hojné. Všechny domy jsou „a louer“, což sotva vypadá vesele; ale protože naše umění je veskrze zajímavé, sotva nás to ovlivní. Vzhledem k nádhernému počasí je s podivem, že sezóna skončila tak brzy. Moje žena nenachází při péči o mne nedostatek zaměstnání, ačkoli jsem tvrdohlavý; chce pracovat deset hodin denně, zatímco mne nechá pracovat jen o polovinu méně. Ačkoli zdejší kroj není nijak zvlášť pozoruhodný, je tu mnoho velmi sugestivního, z čehož věřím, že něco málo vyčtu. Děvčata jsou velmi hezká a pro můj styl umění nanejvýš vhodná – velmi španělská, čemuž se na svém velkém obraze musím vyhnout. Musí být v podstatě francouzský, ale doufám, že tuto charakteristiku využiji v nějakém menším díle.“
A. Solomon
Abraham byl pohřben na pohřebišti synagogy na Margaret Street na hřbitově Ball’s Pond Road v Londýně 7. ledna 1863. Pohřbu se zúčastnil reverend profesor Marks, Abrahamova rodina a četní přátelé.
V nekrologu na umělce zveřejněném 16. ledna 1863 napsal list Jewish Chronicle:
Osobní přítel zesnulého nás obdařil následujícím náčrtem charakteru zesnulého Abrahama Salomona: – Osobní charakter tohoto vynikajícího muže byl v každém ohledu obdivuhodný. Byl vzorem mužných ctností a prosté hodnoty. Málokdy se tak pozoruhodné nadání spojovalo s tak neokázalou a upřímnou skromností. Jeho veselý zvyk myslet, jemná ohleduplnost k citům druhých, upřímná laskavost srdce, která prozařovala každým jeho rysem a byla slyšet v každém tónu jeho hlasu, upřímnost jeho řeči a charakteru, tolik článků řetězu, který k němu poutal velmi široký okruh přátel a spolupracovníků poutem blízké a přátelské úcty. Ti, kdo ho znali, si člověka vážili a milovali ho neméně než umělce. Často se taková slova drží v přehnaných chvalozpěvech na toho, kdo se ztrácí; ale tato slova použili všichni, kdo o Abrahamu Solomonovi mluvili za jeho života; jsou to slova, která najdou hlasitou ozvěnu v srdcích všech, kdo ho znali; a není nikoho, kdo by necítil, že to vyjadřuje charakter muže, který byl ctí pro rodinu, z níž vzešel, pro víru, k níž se upřímně a zbožně hlásil, a pro umění, které s takovým úspěchem pěstoval.
Poznámka
Navzdory pozdějším domněnkám, že byl po své smrti jmenován členem Královské akademie (ARA), je tento detail Abrahamova života nepravdivý. Abraham byl nominován 30. července 1861, ale jeho nominace neprošla prvním kolem poté, co získal pouze jeden hlas – Informace poskytli archiváři z archivu RA.
By Carolyn Conroy
[1] „Abraham Solomon.“ Athenaeum, č. 1836 (3. ledna 1863): 20.
[2] „Královská akademie umění,“ The Morning Chronicle, (12. 12. 1843).
[3] „Fine Art Gossip,“ Athenaeum, č. 1734 (leden 1861): 89.
[4] „Abraham Solomon,“ Athenaeum, č. 1836 (1863): 20.
Autor: Carolyn Conroyová , Abraham Solomon (1823-1862): A Brief Biography, Simeon Solomon Research Archive. Internet. Published 28 February 2010. Available: http://www.simeonsolomon.com