Naše orlíčky vypadají v současné době úžasně a čím víc je pěstuju, tím víc se mi líbí. Ale proč se jim říká aquilegie a proč je Francouzi znají jako ancolis, zatímco jinde se jim říká kolumbinie nebo babočky? Pojmenování rostlin je fascinující záležitost a možná vás překvapí, že mnoho našich běžných zahradních rostlin údajně získalo své jméno podle příběhů z klasické mytologie. Některá jména jsou zřejmá, například Narcis, Dafné a Iris, ale existuje spousta dalších, včetně Aquilegie a jejího francouzského ekvivalentu Ancolis, kterému je věnován text z blogu Garden Trust.
Pokud se trochu orientujete v historii botaniky, víte, že velké množství rostlinných čeledí pojmenoval Carl Linnaeus, ale je celkem jasné, že si je nevymyslel jen tak, protože některé byly zjevně dobře zavedené už několik století před jeho dobou. Některé z příběhů, které za nimi stojí, jsem objevil převyprávěné v knize The Retir’d Gardner od George Londona a Henryho Wise, královských zahradníků a majitelů Bromptonské školky, která vyšla v roce 1706.
Kniha samozřejmě nebyla původně jejich dílem, ale jejich překladem dvou nedávno vydaných francouzských zahradnických příruček, Le Jardinier Solitaire Francoise Gentila a Le Jardinier Fleuriste et Historiographe Louise Ligera. Tyto knihy byly podle Londona a Wise „revidovány s několika úpravami a doplňky, které je přizpůsobují naší anglické kultuře“.
Abychom to trochu zamotali, Londonova a Wiseova verze nebyla jediná. Jejich překlad vydal pod svým jménem Jacob Tonson , ale jiný anonymní překlad vydal Benjamin Tooke téhož roku pod názvem The Solitary or Carthusian Garden`r… and Compleat Florist“.
The Retir’d Gardner má vše, co se obvykle od zahradnického textu očekává. První díl patřil Gentilovi a zabýval se praktickými záležitostmi, jako je příprava půdy a správné používání zahradního nářadí. Ligerova kniha tvořila druhý díl a zabývala se péčí o květiny, ale co je rozhodující, vyprávěla také „historii“ či „báje“ mnoha rostlinných rodů.
Bohužel se mi nedaří zjistit, kde Liger tyto příběhy našel, a rozhodně se ne vždy shodují s „mainstreamovými“ verzemi, jako je například převyprávění řeckých mýtů Robertem Gravesem, z nichž mnohé pocházejí z Ovidiových Metamorfóz a jiné z Hésiodovy Theogonie, takže pokud máte nějaké nápady, dejte mi vědět.
Líbí se mi úvodních pár vět příběhu, které shrnují morálku, nebo spíše její nedostatek, celého řeckého panteonu bohů:
„V době, kdy Jupiter neměl nic jiného na práci, než hledat milenku, se náhodou procházel po břehu Kaspického moře, kde potkal nymfu, která se jmenovala Moria a jejíž kouzla boha brzy zasáhla do srdce. Stačilo mu, že se mu nymfa líbí, aby si ji užil. Jeho touha a posedlost se brzy navzájem následovaly.“ Spíše jako jistý bývalý prezident využil svého postavení, protože „Moria, mající jisté sklony k tomu, aby byla bohyní, dělala vše, co si Jupiter přál, a Hromovládce působil na dívku svou zlou vůlí.“ A překvapení: „v pravý čas Nymfa porodila Ankolii.“ A tak se stalo.
Stejně nevyhnutelně „Ankolie, dcera boha, vyrostla krásná jako bohyně a dvořila se jí veškerá mládež v okolí“, včetně Ganymeda, smrtelného nosiče pohárů jejího otce. Ganymedes byl tak krásný, že se do něj Jupiter zamiloval a poslal na zem svého orla, aby ho unesl. Ale přestože „mladík byl velmi krásný, Ankolie cenící si svého božského původu si myslela, že žádný smrtelník jí není hoden“.
Autor komentuje, že ačkoli „do puntíku chápala důstojnost svého původu“, místo aby Ganymédovu náklonnost opětovala, dala přednost jeho orlovi, ale bohužel, pták „pohrdal její vášní“.
Přesto „často navštěvovala Ganymédův příbytek, ale jen proto, aby viděla svého milého Orla. Nějakou dobu to tak šlo dál, až se nakonec Ganymedes, který už nemohl déle snášet špatné zacházení, s nímž se setkal od Ankolie, rozhodl pomstít tím že ukryl svého rivala, Orla, před zraky Ankolie.“
To mělo pravděpodobně větší účinek, než očekával, protože Ancolia „stýskala si, že ho nevidí, a umírala žalem a melancholií“. Její otec „Jupiter ji proměnil v květinu, a když zpozoroval, že když na jaře fouká, část jejích listů vyrůstá jako zobák orla (tak pevně byl obraz toho ptáka zakotven v jejím srdci), nařídil, aby se Ankolie jmenovala Aquilegia, od Aquily orla, jeho vlastního císařského ptáka“.
Nějaká verze tohoto příběhu musela existovat už dlouho, protože francouzský název „ancolis“ se používá už koncem 15. století, jak je vidět na detailu z obrazu Jeana Bourdichona v Knize hodin, která patřila Anně Bretaňské, královně Francie.
Obecný název kolumbina se jistě používal již v polovině 14. století a pocházel ze starofrancouzského columbine nebo latinského columbina, doslova „holubice“, protože obrácený květ údajně připomíná shluk pěti holubic. Ve svém Herbáři z roku 1597 jej použil John Gerard a popsal části květu jako „stojící vzpřímeně ve tvaru malých ptáčků“.
Němci mají pro tuto rostlinu až 30 různých názvů, včetně cukrových a ďábelských zvonků, zatímco Francouzi ji zřejmě přezdívají rukavička Panny Marie.
A zde je několik dalších příběhů z těchto překladů, počínaje dalším případem zhrzené lásky.
Začíná tím, že všichni bohové „jednoho dne slavili v Arkádii svátek na počest Pana… Když tu uprostřed vrcholícího veselí zaslechli zvuk nástrojů, který vzbudil u většiny společnosti zvědavost, co to znamená“.
Netrvalo dlouho a zjistili, že to byla „Amaranthe , která přijela na triumfálním voze, doprovázená velkým počtem svých obdivovatelů.
„Tato Amaranthe byla divem celé země; Helena [Trojská] nikdy neměla ani z poloviny takový půvab, jaký zářil v pohledu této mladé dámy … zkrátka pohled na ni okouzlil všechny, kdo ji spatřili.“
Zamilovaný „Amor byl už dlouho zamilovaný do Amaranthe a když ji spatřil v tomto honosném oděvu, prodral se davem a přistoupil k ní, aby ji oslovil“. Pozornost jí musela zamotat hlavu, protože nyní, když se „pyšnila tím, že bůh tak veřejně vyznává její vášeň“, Amaranthe „už nebrala ohled na vzdechy svých ostatních milenců“. To by bylo dost nevlídné, ale zašla ještě o krok dál a „pohrdavě urazila jistého Dorila, který byl synem arkádského knížete“. Na něj to neudělalo dojem a „propadl zoufalství nad její krutostí a rozhodl se jí pomstít“.
Jednou v noci „Dorilas přišel do zahrady za Amarantou a dal jí přivonět ke květině tak odporné vůně, že krása této mladé dámy den ode dne chřadla, takže Amor, který je nestálým božstvem, ve své vášni k ní ochladl.“
Amaranthe postupně „propadala takovému chřadnutí, které ji brzy přivedlo do hrobu. Pak se Amor dotkl zbytků něhy, kterou dříve k Amarantě choval, a proměnil ji v květinu, jež nyní nese její jméno.“
Netuším, odkud Liger tento příběh vzal, protože celá věc je v naprostém rozporu s obvykle přijímanými verzemi, které tvrdí, že Amarantheus byl princ, který rád lovil a kterého milovala bohyně Artemis. Jeho proviněním bylo, že tvrdil, že odměna z lovu je lepší než odměna z moře, což Poseidon považoval za urážku a poslal přílivovou vlnu, aby ho spláchla do moře, kde se utopil. To Artemis ho pak proměnila v amarantový květ, svou posvátnou rostlinu, která rostla v Amaranthu na ostrově Euboia.
A nyní další tragický konec milostného příběhu…
„Kdysi žil v Lakónii mladý muž, který se jmenoval Hyacint a byl tak krásný, že okouzlil i samotné bohy. Apollón se do něj mocně zamiloval a Zefyr [bůh větrů], který ho vídal téměř každý den, byl jeho půvabem stejně okouzlen.“ Je cítit, že se blíží potíže, protože „tito dva milenci mezi sebou soupeřili, který z nich projeví Hyacintovi větší přízeň a bude se ucházet o více příležitostí, aby se mu zalíbil. Ale ať už to bylo tím, že Apollón byl hezčí než Zefyr, nebo tím, že Apollón měl nad ním nějakou tajnou moc, mladík dal přednost Apollónovi.“
To „roznítilo Zefyrovu žárlivost a on se rozhodl pomstít“. Způsob, jak to učinit, spočíval v tom, že ovládal větry, a „jednoho dne, když bylo velmi krásně“, přivolal mírný vánek, aby Hyacinta povzbudil k procházce. Na procházce se mladík setkal s Apollónem, „který nevynechal nejmenší příležitost, aby ho navštívil a pohladil“. Bůh navrhl hru kvítek a začali hrát. To byla Zefyrova příležitost. Počkal, až Apollón hodí kvocient, a pak na něj „silně foukl, takže spadl Hyacintovi na hlavu a zasadil mu takovou ránu, že okamžitě zemřel“. Apollón byl z toho rozrušený, „rozesmutněl se a rozplakal se [že by bůh byl schopen plakat!] a na důkaz své lásky k Hyacintovi, když zjistil, že mu celé jeho božstvo nemůže vrátit život, nechal z jeho krve vyrůst květ nesoucí jeho jméno“.
Ale Zefyrovi se nelíbili jen mladí muži. Měl také slabost pro dámy a jednoho dne propadl půvabům „krásné nymfy“ jménem Anemone, což „pobouřilo“ jeho ženu Floru, která žárlila na „důvěrnosti, které si dovolil její manžel“. Zbytek si můžete domyslet: Bohyně proměnila nymfu v květinu, která „dodnes nefouká, jen díky Zefýrovi, který ji prý nikdy neopustí“.
Jak jste jistě pochopili, nejčastější záminkou těchto tragických proměn se zdá být pomsta a/nebo žárlivost, ale nemusí jít jen o sexuální motiv. Věděli jste například, že kdysi došlo k souboji mezi Herkulem a Plutem, králem podsvětí, při němž Herkules udeřil svého protivníka holí do zad takovou ranou, že Pluto byl na pokraji smrti [pokud bohové mohou zemřít], když někdo zavolal „jistého starého lékaře jménem Paeon, který provedl jeho vyléčení“. Člověk by si myslel, že mu budou všichni vděční, ale bůh lékařství Aesclepius, který Paeona vycvičil, žárlil na jeho úspěch a „nastražil mu léčku, v níž nešťastně zahynul“. Naštěstí byl Pluto velkorysejší a proměnil ho v květinu, která se poněkud překvapivě jmenuje Paeonie – pivoňka.
Linnaeus měl později uctít Aesclepia tím, že po něm pojmenoval celou další čeleď rostlin, a to mléčivce neboli Asclepias, které nemají s Řeckem vůbec žádnou spojitost, protože pocházejí ze Severní Ameriky. Mají několik dobrých zahradních odrůd, ale většina z nich je považována spíše za plevelné a jsou známé především tím, že jsou zdrojem potravy pro motýly monarchy stěhovavé.
Tím však příběh nekončí, protože Asklépios byl synem Apollóna a byl tak dobrým lékařem, že Pluto nebyl jedinou živou bytostí, kterou vytáhl z pokraje smrti. Byl totiž tak schopný, že dokázal vzkřísit i ty, kteří právě zemřeli. To Jupiterovi dělalo starosti, protože by to potenciálně vedlo k přemnožení lidí. Aby tomu Jupiter zabránil, vrhl blesk a zabil Aesclepia. Jak si asi umíte představit, Apollón nebyl zrovna nadšený a z pomsty zabil kyklopa, který Jupiterovy blesky koval. To se zvrhlo v boj o trůn a král bohů se rozhodl, že nyní je řada na Apollónovi, aby byl potrestán. [Tato část příběhu opět není z hlavního proudu, ale pochází z Eurípidovy hry Alcestis].
Apollón měl družinu krásných mladých mužů, a tak Jupiter hodil další blesk – na ně. Ten zasáhl Faetona, syna boha slunce, a udeřil ho tak silně, že spadl z nebe a nešťastně dopadl na dalšího z nich, Astera, „který přetížený úderem padl mrtev na místo“. A hádejte co: „Apollón, znepokojen jeho ztrátou, ho proměnil v květinu zvanou aster, která znamená hvězdu, a to díky těm paprskům, které jsou v ní otisknuty.“
Opět existuje spousta dalších verzí tohoto příběhu. V té nejběžnější Faetón prosí, aby mohl na den převzít řízení slunečního vozu, ale nedokáže ho ovládnout a způsobí chaos. Zeus ho zabije bleskem a on spadne na zem, kde jsou jeho sestry tak rozrušené, že se promění v černé topoly, aby ho oplakaly. Pokud jde o Asteru, v této verzi nemá žádnou roli a původ květiny je dán tím, že bohyně Asteraea [někdy Astrea] byla tak rozrušena nedostatkem hvězd na obloze, že začala plakat a na místech, kde její slzy dopadaly na zem, vyrůstaly astry.
Teď není čas ani prostor na to, abych vám vyprávěl o údajném původu mnoha dalších květin, jak o nich vyprávěli George London, Henry Wise a Louis Liger, ale možná se k některým z nich vrátím a podívám se na ně v nepříliš vzdálené budoucnosti, ale pokud vás zajímá, proč mají například plamének, hemerokalis, campanula nebo kozlík lékařský jména taková, jaká mají, vždycky si je můžete jít ověřit sami .
Website – www.thegardenstrust.org
https://thegardenstrust.blog/2023/05/20/nymphs-and-shepherds-or-its-all-greek-to-me/
foto orlíčků – z vlastní zahrady RN