Článek spolkového ministra zahraničí Heika Maase u příležitosti 30.výročí pádu Berlínské zdi.
Každý z nás Evropanů, kteří jsme zažili 9. listopad 1989, dokáže na tuto otázku odpovědět. Když si východní a západní Němci před třiceti lety se slzami v očích padli do náručí, skončilo totiž nejen rozdělení Německa. Spolu s berlínskou zdí padla i železná opona, která náš kontinent rozdělovala dlouhých 40 let.
My Němci proto 9. listopadu neslavíme jen pád Berlínské zdi. Slavíme odvahu, díky které lidé v celé střední a východní Evropě získali svobodu a demokracii. Slavíme Evropu, která je dnes – až na několik málo výjimek – šťastně sjednocena.
V Německu víme, komu za toto štěstí vděčíme: statisícům východních Němců, kteří vyšli do ulic demonstrovat za svobodu. Ale také dělníkům v gdaňských loděnicích, zpívajícím revolucionářům v pobaltských zemích, Maďarům, kteří jako první přestřihli železnou oponu, průkopníkům z Charty 77 v Praze, demonstrantům se svíčkami v Bratislavě, povstalcům z Temešváru – všem ženám a mužům, jejichž touha po svobodě smetla zdi a ostnaté dráty. Vděčíme za něj našim přátelům a spojencům na Západě, ale také Gorbačovově politice glasnosti a perestrojky, která připravila cestu ke znovusjednocení Německa.
Německé sjednocení bylo také darem Evropy Německu – a to na konci století, ve kterém Němci tomuto kontinentu způsobili nepředstavitelné utrpení.
Z toho pro nás vyplývá závazek: dovršit sjednocení Evropy. Vybudovat Evropu naplňující hodnoty a sny těch, kteří v roce 1989 vyšli do ulic ve jménu svobody a demokracie. Na tomto cíli chceme pracovat i příští rok, kdy se 30 let po znovusjednocení ujmeme předsednictví v Radě EU.
Záchrana eura, nekonečný spor o přijímání a rozdělování uprchlíků – to všechno vytvořilo v Evropě nové příkopy. V případě brexitu zažíváme poprvé, že nějaká země z EU odchází. A v mnoha státech Evropy roste podpora těch, kteří nám chtějí namluvit, že „méně EU“ je pro nás lepší.
Přitom je jasné, že v tomto světě obstojíme pouze tehdy, když budeme jako Evropané držet pospolu. Protože s čtyřmi velkými celosvětovými výzvami – globalizací, klimatickými změnami, digitalizací a migrací – si nikdo z nás sám neporadí. Jednotlivá volání z Prahy, Berlína nebo Paříže nebývají v Moskvě, Pekingu a stále častěji bohužel ani ve Washingtonu vyslyšena. Skutečnou váhu má jen hlas Evropy. Z individualistických národních řešení se proto musí v Evropě stát konečně tabu.
Společně musíme formulovat a uplatňovat evropskou politiku vůči zemím jako Rusko a Čína. K tomu potřebujeme účinnější evropskou diplomacii, zejména však větší flexibilitu nás všech. S 27 různými národními přístupy neuspějeme.
Společně musíme dělat víc pro to, abychom zmírnili konflikty v našem sousedství – v Donbasu, Sýrii a Libyi. Za tímto účelem musíme posílit evropské nástroje mírového řešení konfliktů. A potřebujeme skutečnou evropskou obranou unii, která bude doplňovat NATO, ale která bude zároveň schopná samostatně jednat tam, kde to bude zapotřebí.
Společně musíme bojovat za zachování mezinárodního řádu a stát se srdcem aliance prosazující multilateralismus. Protože na zachování tohoto pořádku závisí i náš mír v Evropě.
Společně musíme převzít vůdčí roli v ochraně klimatu. Bude zapotřebí odvážných politických rozhodnutí a opravdového společenského úsilí, abychom do poloviny tohoto století dosáhli klimatické neutrality našeho kontinentu, Pokud se nám to nepodaří, hazardujeme s budoucností našich dětí.
Společně musíme posilovat evropskou ekonomiku, aby nás nesemlela obchodní válka a technologické závody mezi Čínou a USA. Příští rozpočet EU musí být rozpočtem budoucnosti a obsahovat cílené investice do výzkumu, moderních technologií a digitalizace. Jen tak zajistíme prosperitu Evropy.
Společně musíme zajistit, aby naše Unie byla soudržná i uvnitř. Evropa bude silná, pokud svým občanům nabídne sociální jistotu, pokud se budou přibližovat nejen ekonomické, ale i sociální standardy. A Evropa bude silná, pokud budeme dodržovat a prosazovat hodnoty, jako jsou principy právního státu.
Podzim roku 1989 ukázal, co my Evropané dokážeme, když začneme přemýšlet a jednat nad rámec národních hranic. Jaká v nás vězí síla, když povstaneme za svobodu a demokracii, za právo a spravedlnost – síla překonávat zdi a hranice. Síla prosazovat naše hodnoty a zájmy ve stále více autoritářském světě.
Před několika týdny, 30. září jsem společně s mnoha Čechy vzpomínal na události na německém velvyslanectví před 30 lety, kdy tisíce občanů NDR nalezly svobodu cestou přes Prahu. Ve svém projevu jsem uvedl, že nás Čechy a Němce spojuje v Evropě zvláštní odpovědnost: v srdci Evropy a s Evropou v srdci.
Tento svět potřebuje evropskou odvahu v boji za svobodu, odvahu z roku 1989. Odvažme se konečně být Evropany a jednat evropsky – bez jakýchkoliv kdyby a ale!