Právo na kritický postoj k vládní politice je základní potřebou člověka politického (homo politicus). Požadavek svobodného projevu, který není sankcionován, byť je kritický k vládnoucí garnituře, nacházíme v mnohých českých i světových literárních i politických spisech. Doma např. J. Hašek již kdysi karikující zatuchlost c. k. monarchie nebo v druhé polovině 20.stol. např. J. Procházka, Ucho.
Ze světa uveďme např. Henri Millera a jeho, dle některých pornografickou, dle jiných opravdový svobodný život oslavující knihu, Obratník Raka, jejíž vydání bylo v USA zakázáno po dlouhých 27 let. Poprvé tam byla vydána až v roce 1961, avšak dodnes je mnohými považována za nevkusnou, šokující a tzv. slušného člověka urážející knihu. Boj proti nedostatku svobodného projevu, zprvu ovšem úzce spojený s bojem proti náboženské nesvobodě, výrazně provází nejen české dějiny od 15. století. Ale i v současnosti tento boj pokračuje. S blasfemií, tedy rouhačstvím, je spojována i kniha Salamona Rushdieho, Satanské verše. Alespoň tak ji vyhodnotili islámští duchovní a proti autorovi vyhlásili fatvu. Hlavou měl, dle nich, autor zaplatit za své umělecké dílo. Toto hodnocení nesdíleli v osmdesátých létech evropské státy a Rushdie v tehdy liberální Evropě našel útočiště a byl odměněn nejrůznějšími vysokými vyznamenáními mnoha států.
Svoboda projevu je dnes součástí asi všech evropských ústavních pořádků, svoboda umění je výslovně zmiňována jen v některých, ve zbytku zemí, jakož i na úrovni mezinárodních smluv, je pokryta právě svobodou projevu, která v prvním plánu chrání vyjádření názoru, o který zpravidla v umění jde, nejde-li o faktografickou tvorbu, kde jsou samozřejmě relevantní i uváděná fakta. A jsou díla, která na jistých, mnohdy vypointovaných reáliích stavějí strhující příběhy, vypovídající o historických epochách na pozadí smyšleného příběhu jejich fiktivních aktérů.
Připomeňme příběh, vypovídající o hrůzném a nepochopitelném dvacátém století, předložený Jonathanem Littelem – Laskavé bohyně. Odvíjí se z realistického vyprávění i surrealistických reflexí hlavního aktéra. Osud protagonisty – povoláním právníka s klasickým vzděláním, založením estéta, strhl duch doby. Udělal z něj, jakož i z jiných monstra (ponechme stranou individualitu hlavního protagonisty, neboť ta se nezdá být určující). Ta v nově vytvořeném schématu doby dál lpěla na zděděných pravidlech, jako je úcta k právním předpisům, povinnost píle, poslušnost k příkazům nadřízených, na pěstování klasického vzdělání a na obdivu k tradicí prověřenému umění atd. Pravda, bylo to i osobně výhodné, ale tak to přece má být, žije-li člověk spořádaný život ukotvený v hodnotách, které sdílí (skoro) celá společnost. Kritika obsahu panujícího režimu se pak samozřejmě jeví jako zločin, a ten je třeba v zájmu všech krvavě trestat. Z lidí se stala v podstatě jednolitá masa. Německá kritika z velké části knihu zavrhla jako dílo falšující historické detaily nebo jako pornografii násilí a holocaustu. Přesto kniha nebyla zakázána ani na autora nebyla vyhlášena trestná výprava.
Evropský soud pro lidská práva (ESLP) staví svobodu projevu výrazně do popředí tam, kde je uplatněna v politickém kontextu. Naopak, ESLP akceptuje, aby státy, které jsou stranami Úmluvy, poměrně široce ingerovaly do takového projevu (omezovaly jej), jehož obsah je toliko zábavný či dokonce bulvární (viz rozsudek von Hannover proti Německu), resp. který je komerční a nemá obsahový přesah do otázek veřejného zájmu. Jde-li ovšem o projev související s otázkami politickými, resp. s otázkami spojenými s veřejným zájmem, vyžaduje ESLP od států velmi restriktivní interpretaci účelů, pro které lze takový projev omezit.
Pokud jde o projevený názor, je lhostejné, zda jde o názor „správný“ či „nesprávný“, odůvodněný emocionálně či racionálně a je rovněž lhostejné, zda jde o názor „hodnotný“ či „mělký“, jde-li o názory vztahující se k politice státu. Je rovněž lhostejné, zda jde o názor, který si činí nárok na objektivitu či o názor čistě subjektivní, který bude pravidlem pro názory projevované uměleckou formou. Forma projevovaného názoru není pro ESLP tak rozhodující, jak na to jsme zvyklí u českých soudů. Tak v případu Oberschlick proti Rakousku, v němž novinář v komentáři nazvaném Trottel statt Nazi vysvětloval, proč považuje politika J. Haidera v návaznosti na jím pronesený projev za pitomce, ESLP zdůraznil, že svoboda názoru pokrývá i formu, kterou je názor sdělován, a která ne vždy musí být uhlazená, zvláště reaguje-li na pobuřující fakta. Proto i přípustná omezení je třeba interpretovat restriktivně.
Samozřejmě, že sdělovaný kritický názor se musí věcně vztahovat k faktům, která jsou podkladem pro kritiku. Tam, kde kritika má pouze difamační účel ve vztahu k určitým osobám a postrádá věcnou (jakkoliv kriticky reflektovanou) návaznost na kritizovaná fakta, jde o kritiku nepřípustnou v tom směru, že je namístě svobodný názor omezit (v úvahu připadá poskytnutí ochrany svobodám a právům jiných osob). Účelem posouzení kritiky však přesto není ověřovat přesnost fakt, která jsou kritizována. Je třeba jen ověřit věcnou relaci kritiky ke kritizovanému předmětu, názoru, chování atd. Trefně reagoval německý ústavní soud v rozhodnutí 1 BvR 151/93, které se týkalo cti nositele Nobelovy ceny – spisovatele H. Bölla, na kterého (nikoliv na jeho dílo) vskutku nevybíravě zaútočil jistý kritik. Spolkový ústavní soud k otázce tzv. Schmähkritik, tedy nevěcné kritiky uvedl, že urážlivý názor začíná mít charakter hanobení či urážky teprve tehdy, pokud již vůbec neobsahuje vypořádávání se s věcí a v popředí stojí pouhá difamace osoby.
Podle judikatury ESLP svoboda projevu představuje jeden z nejdůležitějších základů demokratické společnosti a jednu z hlavních podmínek pokroku a rozvoje každého jednotlivce. Jako taková se svoboda projevu vztahuje nejen na „informace“ nebo „myšlenky“ příznivě přijímané či považované za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují. To vyplývá z požadavků plurality, tolerance a duchu otevřenosti, bez nichž není demokratické společnosti. Je základním principem soudobé euroatlantické společnosti, že i nadnesené a přehánějící názory, a to dokonce i názory někoho urážející, jsou-li proneseny ve veřejné či politické debatě, jsou názory ústavně chráněnými. V nálezu ve věci H. Vondráčkové v. J. Rejžek Ústavní soud mj. uvedl, že diskuse o pozadí české populární hudby je diskusí o věci veřejné. Veřejné věci jsou přitom typicky otázky politické, ale stejně tak otázky související s celospolečenskými tématy kulturními, sportovními atd. Státní moc proto může diskusi těchto otázek regulovat jen výjimečně a jen v míře zcela nezbytně nutné.
Rusko je členem Rady Evropy, jejímž orgánem je i ESLP. Z tohoto členství, které Rusku přináší výhody nejen, co do mezinárodní prestiže, plyne i jeho závazek k „hodnotové akulturaci“ anebo méně provokativně – integraci, jež plyne z Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, a to v interpretaci podávané ESLP. Rusko se nemůže chovat jako puritánská Amerika čtyřicátých a padesátých let, ani jako iránští ajatoláhové osmdesátých let. Vystoupení Pussy Riot bylo sice provokativním, ale přesto výrazně politickým projevem. Provokativní forma nebyla samoúčelná, bezpochyby měla upoutat pozornost návštěvníků chrámu k problémům putinovského Ruska, jichž jistě není málo. A to, že se ne každému musí líbit forma protestu oněch mladých dam, je z hlediska Úmluvy bez významu.
Kriminalizace svobody umění a svobody slova využívaných ve veřejné debatě? Ne!
Eliška Wagnerová
09. 08. 2012 | 16:41