Názor: Ideální počet dětí v rodině – čtyři (minimálně)

Timothy P. Carney, Jako rodiče neobvykle početného potomstva dostáváme s manželkou tuto otázku často. Někdy odpovídám tím, že se chlubím svými masově vyráběnými sendviči k snídani a technikou výletu do zoo.

Ale pokud mám být upřímný, existují dvě pravdivější odpovědi na otázku „Jak to děláte?“. První je, že neděláme spoustu věcí: cestování za sportem, sobotní výtvarné dílny, Disney World.

Druhá věc je, že „ten“, kdo v neděli ráno připravuje snídani, montuje nábytek z Ikei a doprovází prvňáčka do školy, jsou naše starší děti. Nejlepší způsob, jak učinit rodičovství a dětství šťastnějším a méně stresujícím, je mít více dětí, ne méně.

Vyrůstal jsem se třemi staršími bratry a moje žena je čtvrtá z osmi (takže jsme se potkali uprostřed a máme šest dětí). Z našich dětských rodin jsme se naučili a společenské vědy potvrzují, že mnohé z domnělých nároků moderního rodičovství jsou ve skutečnosti jen chybné kulturní požadavky.

Je typické označovat zmenšování rodin za pokrok. „S menším počtem dětí, které je třeba živit,“ napsala kdysi Isabel Sawhillová z Brookingsova institutu, „mohou rodiče i společnost do každého dítěte více investovat, což mu pomůže vyšplhat se na vyšší úroveň a stát se v dospělosti produktivním občanem.“

Ekonomové mají pro tento přístup půvabný název: kompromis mezi kvantitou a kvalitou. Směji se, že jsme si s manželkou (a před námi naši rodiče) zřejmě vybrali možnost „kvantita“. Ale také vím, že toto zarámování je lež.

Na intenzivní výchově, která je typická pro dnešní střední a vyšší střední třídu, není nic kvalitního . Hnát dítě ze školy na doučování a cestovní turnaj ho připravuje o zásadní prvky dětství: nezávislost, sebeurčení a trochu blahodárné nudy. Tento krysí závod možná zvýší šance vašich dětí na přijetí na Ivy League nebo na stipendium první divize, ale téměř jistě je připraví o některé návyky, zkušenosti a ctnosti, které z nich dělají šťastné dospělé.

Studie ukazují, že větší rodičovská kontrola vede k větší úzkosti a depresi. Děti, které si hrají více samostatně, si nejen užijí spoustu zábavy, ale také rozvíjejí „schopnosti zvládat nevyhnutelné životní stresory“.

Pustit děti z vodítka je dobré pro ně i pro rodiče, ale naše kultura rodičům říká, aby utáhli obojek ve falešném přesvědčení, že můžeme kontrolovat výsledky našich dětí.

Velký klan zbavuje rodiče iluze kontroly. Ti z nás, kteří mají větší rodinu, většinou vědí, že nemohou řídit životy svých dětí, a tak se o to nesnaží – a všichni jsou nakonec šťastnější. Když si v roce 2018 časopis Today nechal zpracovat průzkum mezi 7 000 americkými matkami, zjistil, že zatímco matky tří dětí jsou stresovanější než matky jednoho nebo dvou dětí, matky čtyř dětí jsou stresovány méně.

Ve větších rodinách nemusí samostatná hra znamenat volbu mezi osamělostí a zběsilým sháněním schůzky na hraní. Nudící se děti s více sourozenci mají k dispozici spoluhráče, se kterými si mohou hrát na přetvářku nebo Wiffle ball na dvorku. (pozn. Wiffle ball je zmenšená varianta baseballu)

Dlouhodobý dopad takto vybudované společnosti potvrzuje norská studie na 114 500 dětech, která zjistila, že děti ve větších domácnostech mají lepší duševní zdraví. A pro socializaci dětí není nic lepšího než poskytnout jim spolubydlící, se kterými si mohou hrát, hádat se, intrikovat, hádat se a usmiřovat. „Sourozenci uhlazují naše hrubé hrany,“ jak říká psycholožka a matka 13 dětí Anne Perrottetová.

Největší rozdíl však nespočívá ve výchovných postupech, ale ve filozofii.

V menších domácnostech, kde rodiče vyznávají myšlení, které upřednostňuje kvalitu před kvantitou, se spíše soustředí na děti. Za nejlepších okolností se tak děti učí soustředit veškerou svou energii na sebezdokonalování, aby dosáhly co největšího individuálního úspěchu.

Nejlepší model velké rodiny není zaměřen ani na děti, ani na rodiče, ale na rodinu. Všichni mají své role v úsilí o společné dobro. Děti v tomto modelu mají stále svobodu a nezávislost rozhodovat se, kým chtějí být, ale nevytvářejí si svůj životní scénář na prázdném papíře: Svou identitu si vytvářejí ve vztahu k rodičům, sourozencům a bratrancům.

Větší rodina je pro rodiče méně vyčerpávající ne proto, že by se každý staral o své věci, ale proto, že se rodiče nesnaží celou rodinu řídit. Ve velké rodině rodiče podporují rodinnou kulturu a ta – udržovaná všemi členy rodiny – odvádí každodenní práci.

Samozřejmě to není snadné. První roky se čtyřmi malými dětmi mohou být občas k zbláznění. Ale přesto z této doby pochází mnoho oblíbených vzpomínek mé ženy.

Jednoho nezvykle chladného červencového dne před deseti lety jsme nechali otevřená okna, abychom slyšeli, jak si naše čtyři děti hrají na zahradě.

S manželkou Katie jsme seděli v obývacím pokoji a moc jsme si nepovídali. Naše srdce příliš zaměstnávaly zvuky, které se vznášely za závěsy: smích, nadšené výkřiky, dětské hlasy vyvolávající imaginární světy. Je těžké popsat radost, když jste svědky toho, jak se vaše děti bezmezně milují. Bylo jim osm a méně let, ale v tu chvíli jsme měli pocit, že jsme jako rodiče uspěli.

Chtěl jsem se k nim přidat, protože to vypadalo, že se skvěle baví. Neudělal jsem to, protože jsem věděl, že těm čtyřem musím dát dar nezávislosti – a protože jsem musel zůstat uvnitř s Katie, která v tu chvíli rodila páté dítě.


Timothy P. Carney je vedoucím pracovníkem American Enterprise Institute a autorem knihy „Family Unfriendly: How Our Culture Made Raising Kids Much Harder Than It Needs To Be“ (Rodině nepřátelské: Jak naše kultura učinila výchovu dětí mnohem těžší, než by měla být)

Původně vyšlo na 30. dubna 2024 v WP