Zakladatel 350.org, Bill McKibben vysvětluje proč je spalování biomasy problém, zejména pokud se spaluje biomasa, jejíž obnova trvá desetiletí. Pálení surového dřeva, nebo jeho přímého využití pro výrobu dřevních briket a pelet namísto zpracování dřevního odpadu, jen oddaluje pokles CO2. Druhá linie útoků na domácí krby a topeniště je vedena spíš velkými znečišťovateli s cílem odvrátit pozornost od emisí prachu průmyslem a dopravou.
Tento druhý útok na domácí vytápění se opírá o to, že spalování dřeva způsobuje velké množství prachu. To ale platí jen u otevřených ohnišť, nikoli moderních kotlů a krbových kamen, a nebo v případě spalování nekvalitního, např. vlhkého paliva, kdy během spalovacího procesu vznikají nezdravé toxické látky. Navíc, v evropských podmínkách, kde je použití lokálního vytápění na pevná paliva sezónní záležitostí, nelze tvrdit, že za celoroční znečištění prachem může dřevo v krbech sezonního vytápění.
Podrobněji jsou námitky ke kampani „kotle na dřevo práší“ rozepsány v článku na TZB-Info Zákaz spalování dřeva kvůli prachu? Je to lobbismus, neznalost nebo jen bulvár? Ve společném dopise vyzývá 11 svazů lesnického, dřevařského a energetického průmyslu předsedu Spolkového úřadu pro životní prostředí prof. Dr. Dirk Messnera, aby diferencovaně reprezentoval energii dřeva a bránil prudkým útokům na energetické využití dřeva. Důvodem dopisu je nedávné doporučení vyhýbat se topení dřevem kvůli emisím jemného prachu. „S velkým znepokojením jsme přijali doporučení, které jste vyslovil na tiskové konferenci, abychom nepoužívali dřevo k vytápění. Toto doporučení se rovná obecnému útoku na dřevo jako zdroj udržitelného tepla,“ píše se v dopise. Asociace požadují „v budoucnu diferencovanou prezentaci a komunikaci o moderním a efektivním energetickém využití dřeva, aby se předešlo dalšímu poškození energetického využití dřeva a jeho využití při vytápění“. (pozn. článek si určitě přečtěte)
Ano, dřevo a peletky práší z komínů méně než uhlí, mají stejnou nebo vyšší výhřevnost a neznečišťují celoročně, na rozdíl od vysloužilých naftových motorů na silnicích. Nicméně kácení lesů na topení je špatný nápad, jak ve svém textu níže vysvětluje Bill McKibben. Omezení spalování (nejen dřeva) je pro snížení množství CO2 v atmosféře nezbytné. Rozumným řešením se pak jeví poskytnutí podpory pouze spalování dřevního odpadu, nikoli spalování lesů.
Bill McKibben: Uhaste ohniště a přestaňte spalovat suroviny, včetně „biomasy“.
18.3.2022 Bill McKibben Dnes ráno jsem v New Yorker zveřejnil dlouhý, dlouhý článek https://www.newyorker.com/news/essay/in-a-world-on-fire-stop-burning-things (mnohem delší, než se vejde na Substack). Tvrdí, že nastal čas, abychom ukončili – po 200 000 letech – ústřední místo spalování v lidských záležitostech a místo toho se spolehli na to, že na obloze visí 93 milionů kilometrů daleko hořící plynová koule. Nebudu zde tento argument opakovat, ale chci ho trochu rozšířit.
Ve své eseji jsem se soustředil hlavně na uhlí, ropu a plyn a spalování biomasy – často stromů – k výrobě energie jsem věnoval pouze jeden odstavec. Existuje však velmi reálná šance, že kácení lesů a jejich dodávání do elektráren by mohlo dramaticky vzrůst. Pokud je uhlí technologií 18. století, pak spalování dřeva je technologií 12. století před naším letopočtem.
Před deseti patnácti lety to znělo lákavě, protože lidé uvažovali tak, že když pokácíte strom, vyroste na jeho místě jiný, který nakonec pohltí uhlík. Ale jak v nedávném článku uvádí Bill Schlesinger, bývalý děkan Dukeovy školy životního prostředí, tato matematika prostě nefunguje – než strom vyroste znovu, vypouštěný uhlík pomůže narušit klimatický systém.
Dřevo obsahující 43 730 tun uhlíku by se dalo získat z 875 akrů půdy se 40letými stromy. Je pravda, že mladý les znovu vysazený na této půdě by každý rok pohltil více uhlíku než starý les, který by nahradil, ale trvalo by 40 let, než by se uhlík z těžby znovu získal. Těžba v roce 2022 by tedy až do roku 2062 zanechala v atmosféře dědictví v podobě oxidu uhličitého. A v roce 2023 by se samozřejmě těžba opakovala na dalších 875 akrech. To není příliš užitečný příspěvek k dosažení čistých nulových emisí do roku 2050 a ke snížení emisí oxidu uhličitého v období největšího vlivu na budoucí klima.
Bill Schlesinger,
https://blogs.nicholas.duke.edu/citizenscientist/smoke-mirrors-and-wood-pellets/
Síla průmyslové lobby „lesních produktů“ dosud stačila k tomu, aby u nás i v Evropě odvrátila zdravý rozum. Lidé se však brání. V Massachusetts se zastánci ze stovky různých skupin spojili v kampani za zákaz dotací na spalování biomasy. V Evropě – kde je biomasa velkým byznysem (a kde končí mnoho stromů pokácených v USA) – se aktivisté obrátili na soud, aby se pokusili přimět EU k přehodnocení její politiky. Spalování dřeva představuje v Evropě více „obnovitelné“ energie než vítr a slunce; je to prostě absurdní, zdůrazňují žalobci, protože
„nedávné studie dospěly k závěru, že spalování lesů – se stromy a organickým odpadem zpracovávaným na dřevěné pelety a štěpky – produkuje více emisí uhlíku než uhlí na kilowatthodinu. Také kácení původních lesů, které již nyní tvoří asi polovinu suroviny potřebné pro výrobu pelet a štěpky, snižuje schopnost přírody zpomalovat klimatické změny.“ https://iopscience.iop.org/article/10.1088/1748-9326/aaa512/meta.
V pondělí se blíží Mezinárodní den lesů, který by měl být příležitostí k oslavě toho, co nám v nedotčených lesích zůstalo – mimo jiné i k oslavě jejich role při regulaci klimatu. To však děláme jen zřídka. Místo toho je kácíme, když už ne kvůli energii, tak kvůli dřevu, papírovým taškám nebo čemukoli jinému. Ponechání velkých starých stromů na místě je možná tou nejproduktivnější strategií v oblasti klimatu, kterou máme – nové výzkumy stále ukazují, kolik uhlíku pohlcují – ale je to vždycky boj.
V současné době je tento boj nejžhavější v národním lese Kootenai v Montaně, kde federální úředníci připravují rozsáhlé kácení v údolí Yaak, jednom z nejzachovalejších ekosystémů v USA. Prodej dřeva, který zůstal z Trumpovy éry, by zničil obrovské části starých lesů a prorazil cesty hluboko do divočiny. Spisovatel Rick Bass, který stojí v čele opozice, využil této příležitosti, aby pomohl zrodit hnutí, které by v Americe chránilo staré lesy právě pro jejich hodnotu v boji proti globálnímu oteplování. Jak vysvětluje nová skupina Climate Forests na svých webových stránkách:
Vyzýváme Bidenovu administrativu, aby na federálních veřejných pozemcích zavedla silná a trvalá pravidla, která by chránila dospělé a staré stromy a lesy před těžbou a umožnila obnovu ztracených starých lesů. Tyto lesy mají zásadní význam pro odstraňování znečištění klimatu a ukládání uhlíku, ochranu volně žijících živočichů a zajištění čisté pitné vody pro naše obce.
Boj o klima zjevně prohráváme. Lesy jsou v tomto boji možná našimi nejlepšími spojenci. Musíme jim dát šanci, aby nám pomohly.
Změna v takovém rozsahu by byla obtížná, i kdyby všichni pracovali v dobré víře, a to všichni nejsou. Například ustanovení o klimatu v zákoně Build Back Better Act, který by mimo jiné pomohl zajistit školení pro instalatéry obnovitelných zdrojů energie, dosud blokovala nejen ropná vláda, ale i Joe Manchin, demokrat, který v minulém volebním období obdržel více darů od fosilních společností než kdokoli jiný v Senátu. Třicetiletá historie boje proti globálnímu oteplování je z velké části příběhem snahy fosilního průmyslu popírat potřebu změny nebo v poslední době trvat na tom, že změna musí přijít pomalu.
Fosilní průmysl chce mít možnost nadále něco spalovat. Tak si může udržet užitečnou infrastrukturu i obchodní model. Je to jako průmysl racionální pyromanie. Zhruba před deseti lety chtěl jako další věc spalovat zemní plyn. Protože produkuje méně oxidu uhličitého než uhlí, byl označován za „překlenovací palivo“, které nás dovede k obnovitelným zdrojům energie. Logika se zdála být správná. Ale vědci pod vedením Boba Howartha z Cornellovy univerzity zjistili, že při výrobě velkého množství zemního plynu se do atmosféry uvolňuje velké množství metanu. A metan (CH4) je stejně jako CO2 silným plynem, který zachycuje teplo, takže začalo být jasné, že zemní plyn je mostním palivem odnikud nikam – tedy jasné všem kromě průmyslu. Šéf velké plynárenské firmy minulý týden na konferenci v Texasu řekl, že podle jeho názoru by domácí plynárenství mohlo těžit dalších sto let.
Jiné části průmyslu se chtějí vrátit ještě dál v čase a spalovat dřevo; Evropská unie a Spojené státy oficiálně klasifikují „spalování biomasy“ jako uhlíkově neutrální. Město Burlington v mém rodném státě Vermont tvrdí, že veškerou energii získává z obnovitelných zdrojů, ale většina jeho elektřiny pochází z elektrárny, která spaluje stromy. I zde se původně zdála logika rozumná: když pokácíte strom, vyroste na jeho místě jiný a ten nakonec pohltí oxid uhličitý vypouštěný při spalování prvního stromu. Ale problém je opět v tom „nakonec“. Spalování dřeva je velmi neefektivní, a tak uvolňuje obrovský puls uhlíku právě teď, kdy je světový klimatický systém nejzranitelnější. Stromy, které vyrostou za několik generací, přijdou na záchranu ledovců příliš pozdě. Největší elektrárna na spalování dřeva na světě se nachází v Anglii a provozuje ji společnost Drax; dříve spalovala uhlí a dnes způsobuje sotva menší škody než tehdy. V lednu přišla zpráva, že společnost Enviva se sídlem v Marylandu, která je největším výrobcem dřevěných pelet na světě, plánuje zdvojnásobit svou výrobu.
Nebo vezměme v úvahu obrovské finanční částky v loni schváleném dvoustranném zákoně o infrastruktuře, který podpoří další technologii zvanou zachycování uhlíku. Ta spočívá ve vybavení elektráren dostatečným množstvím filtrů a potrubí, aby mohly pokračovat ve spalování uhlí nebo plynu, ale zachytávat CO2, který se valí z komínů, a odvádět ho bezpečně pryč – třeba do starého solného dolu. (Nebo paradoxně do vyčerpaného ropného vrtu, kde by se mohl použít k vytlačení další ropy na povrch.) Zatím tyto systémy zachycování uhlíku nefungují – ale i kdyby fungovaly, proč utrácet peníze za vybavení systémů potrubím a filtry, když je solární energie už teď levnější než uhelná? Část uhlíku v atmosféře budeme muset odstranit a nové generace zařízení na přímé zachycování vzduchu budou možná jednou hrát roli, pokud jejich cena rychle klesne. (Používají chemikálie k filtrování uhlíku přímo z okolního vzduchu; představte si je jako umělé stromy.) Využití této technologie k prodloužení životnosti uhelných elektráren je však jen dalším darem politicky propojenému průmyslu.
Fosilní průmysl se stále častěji obrací k vodíku jako k východisku. Vodík sice hoří čistě, aniž by přispíval ke globálnímu oteplování, ale průmysl má vodík rád, protože jeden ze způsobů jeho výroby je spalování zemního plynu. A jak Howarth a Jacobson ukázali v nedávném článku, i když se spalování tohoto plynu spojí s drahým zachycováním uhlíku, metan, který uniká z frakovacích vrtů, stačí na to, aby celý proces byl z ekologického hlediska zničující, a bez obrovských dotací nedává ekonomický smysl.
O BILLU MCKIBBENOVI
Bill McKibben je zakladatelem organizace Third Act, která organizuje lidi starší 60 let k akci v oblasti klimatu a spravedlnosti.
Jeho kniha Konec přírody z roku 1989 je považována za první knihu o změně klimatu určenou široké veřejnosti a vyšla ve 24 jazycích. Dále napsal 20 knih a jeho práce se pravidelně objevují v periodikách od New Yorkeru po Rolling Stone. Působí jako Schumann Distinguished Scholar v oboru environmentálních studií na Middlebury College, je členem Americké akademie umění a věd, získal Gándhího cenu míru a čestné tituly 20 vysokých škol a univerzit. Švédský parlament mu udělil cenu Right Livelihood Award, někdy nazývanou alternativní Nobelova cena. Časopis Foreign Policy ho zařadil na svůj první seznam 100 nejvýznamnějších globálních myslitelů.
McKibben se podílel na založení 350.org, první celosvětové občanské kampaně za ochranu klimatu, která organizovala protesty za opatření v oblasti klimatu na všech kontinentech včetně Antarktidy. Hrál vedoucí roli při zahájení odporu proti projektům velkých ropovodů, jako je Keystone XL, a kampaně za odprodej fosilních paliv, která se stala největší protikorporátní kampaní v historii, kdy nadační fondy v hodnotě více než 40 bilionů dolarů ustoupily od ropy, plynu a uhlí. V roce 2015 odstoupil z funkce předsedy správní rady organizace 350. V roce 2020 opustil správní radu a odstoupil z dobrovolnické funkce hlavního poradce a přijal status emeritního člena. Se svou ženou, spisovatelkou Sue Halpernovou, žije v horách nad jezerem Champlain, kde tráví co nejvíce času v přírodě. V roce 2014 biologové ocenili jeho kariéru tím, že na jeho počest pojmenovali nový druh lesního komára – Megophthalmidia mckibbeni.