Mnozí naturalizovaní občané USA snášeli teror diktatur, strach z tajné policie a ničení osobních svobod. Z vlastní zkušenosti vědí, jak výjimečný je náš národ.
Ve tvářích těch, kteří jako naturalizovaní američtí občané stojí, aby odříkali slib věrnosti, je cosi silného a přesvědčivého. Po legálním vstupu do našeho národa se z nich stali jedni z nejhorlivějších vlastenců, kteří si zasloužili právo nazývat se občany. Přesto se ocitli v zemi, která se nyní příliš často zdá být odtažitá a nespokojená s projevy patriotismu.
Národ přistěhovalců se postupně vytvářely vlny nově naturalizovaných občanů, kteří by jako první mávali americkými vlajkami v průvodu 4. července. Psali písně, které oslavovaly Ameriku, byli to dělníci, kteří stavěli naše města, vědci, kteří nám dali výjimečné vynálezy, a lékaři, kteří zachraňovali životy. Na oplátku tito noví hrdí občané Ameriky objevovali radosti života díky svému vlastenectví a konání ušlechtilých činů. Přitom získali klidnou sebeúctu přistěhovalce v adoptované zemi, kde svoboda, právní stát a příležitosti zůstávají vetkány do naší národní struktury.
Tento druh klidu nelze nalézt na předpis, v lázních ani u nějakého samozvaného motivačního řečníka. Je to spíše vnitřní vědomí, že Amerika zůstává, jak kdysi řekl prezident Abraham Lincoln o naší zemi, „poslední nejlepší nadějí na zemi“.
Přesto jsme vstoupili do doby, kdy společné vyvěšení amerických vlajek v sousedství podél každého sloupu veřejného osvětlení může vyvolat kritiku, že jde o nějakou jingoistickou exhibici. Na americké dějiny, pokud se vůbec vyučují, se nyní nahlíží politickou optikou, která spíše polarizuje, než aby spojovala. A i když se vlastenectví může cynikům zdát úsměvné, hrdost na svou zemi – tuto zemi – naši zemi – určuje nejen nás samotné, ale i budoucnost našeho národa.
Amerika se chystá oslavit další svátek 4. července. Učiníme tak na pozadí nesnášenlivosti a politického rozdělení. Naše historie naznačuje, že to není nic výjimečného a že jsme ve skutečnosti přečkali i horší situace. To, co však trvale spojuje naše rány a umožňuje nám naplno realizovat náš demokratický potenciál, je poznání, že vlastenectví a ušlechtilé činy v zemi, která si váží svobody, zůstávají jedním ze vzácných životních potěšení, které je třeba přijmout a užívat si je. Oslavte letos Den nezávislosti s vědomím, že zůstáváme „poslední nejlepší nadějí země“.
Lawrence Kadish je národní investor a developer v oblasti komerčních a průmyslových nemovitostí. Je také zakládajícím předsedou Výboru pro bezpečnost a mír na Středním východě a Americké informační sítě na Středním východě. Povzbuzeny a podporovány panem Kadishem se tyto dvě instituce snaží posílit demokracii a podpořit pluralismus na Středním východě a po celém světě.
Mr.Kadish byl zastáncem Investigativního projektu, který provedl strategický přezkum celosvětového terorismu a varoval Američany v předvečer 11. září, že systematický terorismus ohrožuje bezpečnost našeho národa. Lawrence Kadish také působil jako přispěvatel do různých organizací, včetně Nadace pro média a veřejné záležitosti, Nadace pro odpovědnou vládu, Centra pro bezpečnostní politiku a Nadace pro drogy bez drog.
Kadish, realitní investor v New Yorku a na Floridě, dlouho pracoval na budování vztahů mezi republikánskou stranou a americkými Židy. Je předsedou Republikánské židovské koalice
text k analýze, poznámky
1. problém překladačů a překladatelů — posuny významů patriot vs. vlastenec vs. jingoista (agresivní vlastenčení, nacionalismus)
2. postoj konzervativců k imigraci <> postoj k uprchlíkům, ilegálům (jak neřeší ty, co čekají před branami)
3. obecně uznávané právo jít za lepším svobodně vs. uzavřené hranice, ilegálové vs legální cesta imigrace
4. Zajímavé povzdech nad rozdělenou společností