Linie nautilusů přežila všech pět předchozích masových vymírání na Zemi. Může však přežít antropocén?
Nautilus obýval hluboké vody obklopující pralesem porostlý ostrov Manus, výběžek na severozápadním konci souostroví Bismark na Papui-Nové Guineji.
Žil pomalu a téměř v naprosté tmě – jeho velké oči byly naladěny na modré vlnové délky bioluminiscenčních bakterií, které signalizovaly mršinu, kterou je třeba vylovit, a byly právě tak citlivé, aby 300 metrů pod hladinou rozeznaly noc od dne. Jeho 90 chapadel a vynikající čich mu pomáhaly při hledání potravy na mořském dně. A jak rostl, přidával do svého spirálovitého krunýře nové komory.
Když nautilus zemřel – snad ve věku 20 nebo 30 let – jeho měkké, chobotnici podobné tělo se rozpadlo. Jeho schránka ztratila neutrální vztlak, který mu umožňoval bez námahy plout v libovolné hloubce, a vyplaval na hladinu. Proudy ji odnesly do mangrovových porostů nebo na jednu z palmových pláží ostrova Manus, případně na nedaleký korály obrostlý atol zvaný Ndrovy ostrovy.
Ať už dopadla kamkoli, elegantní krémová ulita s rezavě hnědými pruhy mohla upoutat pozornost ženy, která sbírala měkkýše. Vzala si ji s sebou domů a zužitkovala ji.
Manuai Matawai vyrůstal a sledoval, jak jeho matka, stejně jako ostatní ženy v jeho rybářské vesnici, používá uzavřenou vnější komoru mušle nautiluse jako naběračku k oddělování voňavého kokosového oleje od škrobu z plodů na dně hrnce. Většina obyvatel jeho pobřežní komunity však nikdy neviděli Nautily – v místním jazyce Titánů kalopeu -živé, protože dávají přednost chladným, temným hlubinám.
Pak se mu v roce 2015 naskytla příležitost. Vědci z Austrálie a Spojených států přijeli tohoto tvora studovat a Matawai, který tehdy pracoval pro organizaci The Nature Conservancy (TNC), pomáhal organizovat jejich expedici do Ndrova. Peter Ward, paleobiolog z Washingtonské univerzity, všeobecně známý jako „profesor Nautilus“, zde byl naposledy v roce 1984, kdy se svým spolupracovníkem jako jeden z prvních lidí zkoumal živého nautila chlupatého, druh patřící do nového rodu, který později pojmenovali Allonautilus scrobiculatus. Ward a jeho kolegové se sem vrátili, aby zjistili, zda se zde stále vyskytuje nautilus rozmytý a známější nautilus komorový (Nautilus pompilius), a aby vyzkoušeli některé nové výzkumné nástroje.
Nautily studuje jen hrstka vědců a mnoho základních otázek o životě těchto tvorů nebylo dosud vyřešeno. Přesto lidi po staletí fascinují a jejich tvar je inspirací pro umění, architekturu a matematiku napříč mnoha kulturami. Podmořská loď ve filmu 20 000 mil pod mořem se jmenovala Nautilus, stejně jako první jaderná ponorka. Dnes toto jméno používá také řada firem, od vinařství až po výrobce cvičebních strojů.
„Nevím, jestli je to nejzáhadnější známé zvíře, nebo nejznámější záhadné zvíře,“ říká Gregory Barord, který se v roce 2015 připojil k expedici vedené Wardem. Vědci doufali, že svým výzkumem v Ndrově rozptýlí část této záhady – ale to, co našli, vyvolalo ještě více otázek.
Brzy poté, co si Ward natáhl potápěčskou výstroj a sestoupil po strmých stěnách útesu, si všiml změny. V roce 1984 vědce obtěžovali žraloci. „Byli to protivní, mrzutí malí parchanti, takže jsem se trochu bál, že to zažiju znovu,“ vzpomíná Ward. Tentokrát však neviděli ani jednoho, což naznačovalo změnu ekosystému. Objevily se také známky bělení korálů a vody, které byly dříve pod mělčinou příjemně chladné, byly nyní nepříjemně teplé.
Tato zkušenost inspirovala Warda k novému směru zkoumání – analyzoval složení schránek nautilů, aby mohl sledovat stoupající teplotu v mořských hlubinách, a podle chování nautilů předvídal, jak tyto změny mohou ovlivnit jeho oblíbené studijní objekty.
Klimatické změny dramaticky mění život v oceánech po celém světě a extrémní horka jsou nyní na mnoha místech běžná. Ward se domnívá, že nautilusové už možná hledají útočiště v chladnějších a hlubších vodách, aby se s tím vyrovnali. Měkkýši však budou schopni plavat jen tak daleko. V hloubce pod 800 metrů je tlak dostatečný na to, aby jejich schránky implodovaly.
Zároveň lidská touha po krásných perleťových schránkách těchto živočichů vedla v některých částech jejich tropického Tichomoří k nadměrnému lovu. „Je to smůla nautilů, že mají tuhle krásnou symetrii,“ říká Ward. Na eBay se jejich ulity dají pořídit za 1 000 dolarů. Podle údajů o obchodu, které shromáždil americký Úřad pro ochranu ryb a volně žijících živočichů, bylo v letech 2005 až 2014 jen do USA dovezeno více než 100 000 celých schránek nautilusů a 800 000 jejich částí. Některé kdysi hojné populace na Filipínách – kde se nautilusy také příležitostně loví jako potrava – již možná vyhynuly.
S blížící se změnou klimatu se objevuje i jediná otázka týkající se nautilusů: Mohou nás přežít?
Přečetli jste první čtvrtinu článku, celý článek na https://www.biographic.com/downward-spiral/
Autor: Kate Evans