Vážení občané Ukrajiny!
Můj drahý lide!
Každý rok na konci listopadu pociťujeme chlad a mráz na kůži. Bez ohledu na povětrnostní podmínky a naši polohu. V našich srdcích je chladno, když nás všechny spojuje těžké datum – čtvrtá listopadová sobota. Den památky obětí hladomoru. Kdy cítíme velkou bolest a hněv zároveň. Protože nejsme schopni zapomenout, pochopit, a tím spíše odpustit hrůzné zločiny genocidy, které ukrajinský národ zažil ve dvacátém století.
Muži, ženy a děti. Miliony nevinných a zavražděných. Nespočetně a nespočetně. Bezpočtu, kdy se v kolonce „příčina smrti“ psalo cokoli jiného než pravda. Tisíce lidí byly bezcitně „odepsány“, nepovažovali za nutné je počítat, nepovažovali lidi za lidi. Celkem jich bylo nespočet. Kolik z nich, vyhladovělých k smrti, prostě padlo na poli, na silnici, na vlastním dvorku? Kolik se jich nenašlo, po kolika se nepátralo? Když vůdci měli jedinou potřebu: aby všichni mlčeli, a jejich příbuzní neměli schopnost ani sílu pátrat a dokazovat pravdu, a pak už nebylo po kom pátrat. Kolik jich je?
Přesnou odpověď na tuto otázku nikdo nezná. Stejně jako odpovědi na jiné otázky. Jak je možné chtít vyvraždit celý národ, vymazat celý národ? Jak můžete lidem vzít to poslední? Poslední potravu, poslední zdroj obživy, poslední naději na život a poslední šanci na záchranu. Normální lidé si to nedokážou představit ani pochopit. Ale něco víme jistě. Pokusili se nás vyhladit, podmanit si nás, zabít nás. To se jim nepodařilo. Chtěli před námi skrýt pravdu a navždy umlčet strašlivé zločiny. To se jim nepodařilo. Chtěli nás zmást, uvést v omyl, přimět nás nevěřit, pochybovat, zapomenout, a proto odpustit. Ale my jsme nemohli. A my dnes s hlubokým smutkem a úctou uctíváme památku milionů našich lidí.
Dnes, jako vždy, přesně v 16 hodin, zapálíme vzpomínkové svíčky. Mnozí z nás tak učiní se svými rodinami, dětmi a vnoučaty. Někteří z mladých Ukrajinců uvidí tuto svíčku poprvé. Budou se na ni ptát. A my jim budeme vyprávět příběh. Tato svíčka jim bude vyprávět příběh, který by měli znát, pamatovat si ho a předávat svým dětem a vnoučatům. A oni – svým dětem a vnoučatům. A dokud budeme zapalovat tento oheň, vzpomínka na miliony našich předků, kteří byli záměrně, připraveně a cynicky uvrženi do náruče hladu, nevybledne. Protože to byli Ukrajinci. Protože představovali ideologickou a třídní hrozbu pro imperiální entitu, protože byli duchem svobodní lidé, a proto byli považováni za nebezpečné pro režim a jeho geopolitické záměry. A pak ozbrojené skupiny chodily od domu k domu a braly vše, co se dalo jíst. A pak vesničané padli na kolena a prosili, aby jim nechali alespoň nějaké drobky pro děti, ale nelidé byli neúprosní. A pak se před zraky svých rodin prarodiče, rodiče a příbuzní tiše vytratili a odmítli jíst, „aby děti měly víc“. A pak zmizely celé rodiny, rody, ulice a vesnice. Tragédie, která zahrnovala nejen miliony mrtvých, ale i miliony nenarozených. Tragédie, která nás dnes nutí plakat a mlčet tak tiše, že by ji měl slyšet celý svět. To je zvuk ukrajinské bolesti.
Ideologové, organizátoři a pachatelé těchto zločinů nebyli za svého života pohnáni k odpovědnosti ani spravedlivě potrestáni. To však neznamená, že bychom měli odpustit a zapomenout. Dnes musí být a jsou potrestána jména a životopisy všech pachatelů. Potrestání hanbou, stigmatizací jejich role ve světových dějinách, pravdou, kterou by měl znát každý člověk na planetě. Pravdou, která je dnes tím nejmenším, co lze udělat pro uctění památky milionů obětí. Uznáním těchto hrůzných činů proti Ukrajincům jako zločinů genocidy. To je nesmírně důležité. Není to formalita. Je to postoj civilizovaného světa k pravdě. Je to hold spravedlnosti.
Děkujeme všem státům, které se rozhodly pro spravedlnost a uznaly ji. Oficiálně ji uznaly. Uznaly hladomor jako zločin proti lidem, proti historii, proti Ukrajině. Vědomý zločin. Přesně před 30 lety tak jako první učinily Estonsko a Austrálie. Později je následovaly Kanada, Maďarsko a Vatikán. Následovaly Litva, Gruzie a Polsko. Peru, Paraguay, Ekvádor, Kolumbie a Mexiko. Portugalsko a Spojené státy americké. A když vypukla válka, všem, kteří byli na pochybách, bylo vše jasné. Všichni doslova v přímém přenosu, v reálném čase viděli, čeho je moderní Rusko, které si říká nástupce SSSR, schopno. Které se rádo stává dědicem nejhorších zločinů a vražd oné éry. Právě vražd. Pokusy o zničení národů. A během těchto dvou let plných válečných událostí uznalo Hladomor za genocidu téměř tolik států jako od počátku naší samostatnosti. Německo, Spojené království, Itálie, Francie, Česká republika, Moldavsko, Rumunsko, Bulharsko, Brazílie, Nizozemsko, Belgie, Lucembursko, Irsko, Island, Slovinsko, Slovensko, Chorvatsko, Evropská unie a Parlamentní shromáždění Rady Evropy. Spravedlnost se šíří po celém světě. Svět se o ní musí dozvědět, svět ji musí uznat, svět si ji musí zapamatovat.
Děkuji všem, kteří společně s Ukrajinou obnovují historickou pravdu a spravedlnost. Kdo nazývá věci pravými jmény.
A kteří nedovolují, aby se jména těch, kdo jsou zodpovědní za zločiny genocidy a válečné zločiny, skrývala za lež údajné neviny. Před 90 lety svět nemohl plně vidět, co se skutečně děje. Nyní už není těch, kteří by neviděli. Existují pouze ti, kteří se rozhodli si toho nevšimnout. Není jich mnoho. A bude jich ještě méně. Pravda si razí cestu. Na této cestě se svět musí sjednotit a odsoudit zločiny minulosti. Svět se musí sjednotit a zastavit zločiny současnosti.
V minulém století přišel z Moskvy hlad. Dnes odtamtud přicházejí slova popření. A každé z těchto slov popírání vlastně zní jako přiznání: potřebují hlad jako zbraň do budoucna. Hlad, zima, teror. Každá tuna obilí, kterou teď ukradli, blokáda každého města, každý ruský úder na naše přístavy, na ukrajinské sýpky a naše výtahy, každý „šachet“, který se zaměřuje na naši logistiku, každá ruská raketa, jejíž trajektorie je namířena proti ukrajinskému životu – to vše je minulost, která se vrátila, protože nebyla včas odsouzena. Jde o proces, v němž linie totalitní sovětské politiky a linie moderní ruské politiky spolu tvoří rovnítko. Zlo se nepodařilo zastavit. Nebylo odčiněno. A nyní ho zastavujeme.
Je to doba historické odpovědnosti za vrahy a za ty, kteří se rozhodli být jejich následovníky. Kteří jednají stejným způsobem jako dříve. A spravedlnost není důležitá za 90 let, ale nyní. Protože i když existují zločiny, které nejsou promlčené, spravedlnost musí být včas. Odsouzení zla musí být včasné. Spravedlnost potřebuje živé svědky. Ty, kteří uvidí potrestání ruského zla. A ty, kteří budou vyprávět nejen o tom, čím si náš lid musel projít, ale také o tom, jak náš lid spravedlivě skoncoval s pokusy Ukrajinu zničit, zabít, podrobit si ji nebo vymazat. Ukrajina obstojí. Ukrajina nezanikne. Ukrajina si zachová sama sebe a pravdu. A spravedlnost. A slova jednoho z nejslavnějších románů o hladomoru, Žlutého prince, se stanou pravdou, živou pravdou přežívající Ukrajiny, a stanou se živými svědky slov jednoho z nejslavnějších románů o hladomoru: „Jejich zlo zmizí, ale pravda nikdy.“
Nechť je požehnána památka všech našich lidí, kteří zahynuli v letech 1921, 1922 a 1923. V letech 1946 a 1947. A v nejstrašnějších letech 1932 a 1933, v letech hladomoru-genocidy.
Ať teplo milionů vzpomínkových svíček zahřeje miliony jejich duší.
Kéž jsou všichni navěky vzpomínáni!
25.11.2023
Obrázek: Museum of the Holodomor-Genocide,Memorial in Commemoration of the Holodomor-Genocide in Ukraine (Holodomor of 1932-1933) Kiev, Kyiv