Oslavovat úspěch je skvělé, ale existují studie nachází vzory v neúspěchu a z nichž se můžeme poučit – včetně toho, že obecně ignorujeme neúspěchy, i když to všechny vystavuje nebezpečí.
Pro Allison Catalano, bývalou logističku amerického námořnictva a konzultantku v oblasti strategického řízení, je klíčem k úspěchu poučení se z neúspěchu. „Vždycky jsem byla součástí organizací, které se s neúspěchem vyrovnávají – nebo se o to alespoň pokoušejí,“ říká. Dodává, že řešení neúspěchů nám ukazuje, co nefunguje, abychom mohli zjistit, co funguje.
Allison Catalano, která je nyní doktorandkou na Imperial College of London, zkoumá dvě důležité otázky týkající se životního prostředí: Co způsobuje neúspěch projektů ochrany přírody? A co se z těchto neúspěchů můžeme naučit?
To jsou zásadní otázky. Nacházíme se v době zrychlující se environmentální krize a hnutí za ochranu přírody má omezené zdroje. Důsledky neúspěchu projektu mohou být dalekosáhlé, od ztráty biotopu druhu po pokles populace – nebo dokonce, v nejhorším případě, vyhynutí. Proto je velmi důležité soustředit úsilí na projekty, které mají šanci na úspěch – nebo začít každý projekt s co nejlepšími předpoklady – protože čas se pro mnoho druhů krátí a je možné, že se nám nepodaří vyřešit všechny problémy.
Naštěstí existuje obor, který se zabývá studiem toho, co v ochraně přírody funguje a co ne – vědci jako Catalano, kteří zasvětili svůj profesní život tomu, aby se naučili, jak z těch několika málo peněz, které máme k dispozici, vytěžit co nejvíce.
„Cílem mého doktorského výzkumu je prozkoumat, jak se v ochraně přírody řeší neúspěch na úrovni jednotlivce, týmu a organizace,“ říká Catalano.
Výsledkem tohoto výzkumu je práce, která byla publikována v roce 2019 v časopise Biological Conservation. Catalano a její kolegové prošli tisíce recenzovaných vědeckých článků a snažili se pochopit, proč některé projekty selhaly. Bylo to těžší, než by se mohlo zdát.
V publikovaných článcích se totiž ne vždy popisují věci snadno stravitelnými termíny jako „úspěch“ nebo „neúspěch“. Catalanova práce upozorňuje na problém při vyhledávání publikovaných příkladů neúspěchu, protože pouze 3 procenta článků obsahovala slovo „neúspěch“ v názvu a pouze 2 procenta článků ho použila v rámci vyhledávaných klíčových slov.
Za další, v příliš mnoha případech je těžké říci, zda projekt ochrany přírody uspěl nebo neuspěl při dosahování svých cílů, protože tyto cíle nebyly nikdy výslovně uvedeny. Například – jak jsem o tom informoval na začátku tohoto roku – některé chráněné mořské oblasti dělají tu chybu, že plně nedefinují kritéria svého úspěchu.
Ale co je nejdůležitější, o neúspěchu se prostě dostatečně nemluví. Alespoň v odborné literatuře.
Mlčení se nerovná vědě
Catalano a její spoluautoři zjistili, že ačkoli projekty ochrany přírody často selhávají, v literatuře se o těchto neúspěších píše jen zřídka. Z více než 4 000 zkoumaných studií o úspěchu či neúspěchu ochranářských projektů jich pouze 59, tedy méně než 1,5 %, obsahovalo nějaké podrobnosti o tom, proč projekt selhal. To má své důvody.
„Většina lidí se zdráhá zveřejňovat příběhy o neúspěchu,“ říká mi Catalano. Zaprvé, neúspěch představuje kariérní závazek. Mnoho vědců a organizací se obává, že zveřejnění jejich neúspěchů poškodí jejich pověst nebo sníží jejich šance na budoucí financování. Za druhé, někteří vědci se domnívají, že recenzenti časopisů „příběhy o neúspěchu“ jednoduše odmítnou, protože nepředstavují nové objevy.
Autorka poznamenává, že obě tyto formy neochoty mohou ve skutečnosti poukazovat na publikační neúspěch.
Říká, že „prostě neexistuje mnoho pobídek“ k tomu, aby se v recenzované vědecké literatuře diskutovalo o neúspěchu.
Jiní vědci zabývající se ochranou přírody souhlasí s tím, že neodvádíme dostatečně dobrou práci při zveřejňování příběhů o neúspěších v ochraně přírody.
„Je to ztracená příležitost pro ochranu přírody, pokud nestudujeme, nedokumentujeme a nesnažíme se pochopit neúspěch,“ říká Nathan Bennett, výzkumný pracovník Institutu pro rybolov Univerzity Britské Kolumbie a předseda odborné skupiny IUCN pro lidi a oceány, který se na této studii nepodílel. „Je těžké přiznat si chyby a kultura ochranářských organizací a agentur nepodporuje sdílení nebo učení se z neúspěchů.“
Ale bez záznamů o neúspěšných ochranářských akcích nám to brání v pochopení. „Možná děláme stále stejné chyby nebo investujeme do stejných neúspěšných ochranářských iniciativ,“ říká Bennett. Mnoho výzkumníků Catalanovi řeklo, že mají pocit, že nediskutování o neúspěchu je samo o sobě neúspěchem.
„S několika autory článku jsem vedla rozhovor, který jsem připravovala pro budoucí článek, a někteří mi řekli, že mají silný pocit, že je třeba se o jejich příběhy podělit,“ říká.
Poučení z neúspěchu (a z lidí)
Přesto Catalanův výzkum nabízí poučení z relativně malého počtu publikovaných článků o projektech, které neuspěly.
Mezi 59 „neúspěšnými“ články, které Catalano a její tým prozkoumali, našli některé opakující se vzorce. Nejčastějším problémem nebyl nedostatek zdrojů, špatné údaje nebo nedostatečné pochopení chování ohroženého druhu. Byl to tento problém: nezajištění toho, aby členové komunity byli o projektu ochrany přírody informováni, zapojeni do něj a podporovali ho.
„Mnoho článků v tomto přehledu literatury obsahovalo příklady narušení důvěry a komunikace mezi zúčastněnými stranami,“ říká Catalano. „Jakmile k tomu jednou dojde, trvá dlouho, než se znovu vybuduje, a projekt ochrany přírody často skončí dříve, než se podaří dosáhnout pozitivního výsledku.“
„Lidé jsou velkou součástí problému, ale naštěstí mohou být také velkou součástí řešení, pokud se začneme efektivněji učit z neúspěchů,“ říká.
Ignorování lidského rozměru ochrany přírody je dlouhodobě identifikovaným problémem, jak odhalil Bennettův výzkum v článku publikovaném již v roce 2013.
„Můj výzkum ukazuje, že podpora místních lidí je pro dlouhodobý úspěch ochrany přírody zásadní,“ říká Bennett. „Podpora místních lidí často závisí na vnímání legitimity, dobré správy a pocitu spravedlnosti. Pokud nejsou zapojeni nebo pokud mají pocit, že ochrana přírody negativně ovlivní jejich živobytí, mají tendenci aktivně vystupovat proti ochraně přírody nebo podnikat kroky, které ji podkopávají.“
Co lze udělat pro to, aby se odborníci na ochranu přírody poučili z neúspěchu? Zveřejnění příběhů o neúspěchu může vyžadovat změnu paradigmatu. Příběhy o neúspěchu určitě existují – jen nejsou publikovány v akademických časopisech nebo dostupné v centralizovaném úložišti.
„Ve vědecké literatuře o ochraně přírody převažují akademičtí autoři, ale většina profesionálů v první linii je mimo akademickou sféru,“ říká Justina Ray, prezidentka Wildlife Conservation Society Canada. Podle ní většina lidí, kteří mají přímé zkušenosti s úspěchy a neúspěchy v ochraně přírody přímo v terénu, nespoléhá na akademické časopisy; místo toho o svých výsledcích hovoří v individuálních rozhovorech a na schůzkách a také v dokumentech, jako jsou grantové zprávy.
Ray bezvýhradně souhlasí se závěry článku, že bychom se všichni mohli učit z neúspěchů strukturovanějším způsobem. Dodává však, že si není jistá, zda akademická literatura je tím nejlepším místem. Pro akademického pracovníka, který se chce tyto věci naučit, prostě neexistuje náhrada za navazování vztahů se zkušenými praktiky.
Catalano chce, aby se ochranářská komunita v této oblasti posunula kupředu a snažila se poučit z neúspěchů. Říká, že doufá, že její výzkumný program pomůže inspirovat změnu kultury ve vědě o ochraně přírody a podpoří struktury pro analýzu chyb, abychom je nemuseli donekonečna opakovat.
Autor: David Shiffman, poznámka redakce: Nathan Bennett a autor článku David Shiffman jsou absolventy postdoktorského výzkumného programu Liber Ero Postdoctoral Research Fellowship in Conservation Biology a Justina Rayová se nedávno stala členkou vědecké poradní rady této skupiny.
Osobní poznámky pod čarou:
– Nejde jen o vědecké publikace, ty se alespoň někdo snaží validovat, opakovat případně vyvrátit a nebo opravit. Nicméně obecně platí: publikují se výhradně úspěchy
– Řada podporovaných projektů skončí bez vyhodnocení. Grant je na konkrétní činy, předepsaný způsob prezentace. Jakmile akce skončí, zmizí skutečně hodnotný informační zdroj – protože ho dál už nikdo neplatí! Mnohdy škoda. Projekt zmizí, zavře se po něm voda.
– Nelze očekávat, že někdo třetí, nezávislý po skončení cizího projektu sepíše „poučení z krizového vývoje“, kde nezaujatě a analyticky rozebere co se projektu povedlo, co mohlo být uděláno lépe, kde se stala chyba a jak chyby ovlivnily celkový výsledek a dodá doporučení pro budoucí pokračovatele.
– Nikdo, kromě nadšenců nebo zavilých odpůrců projektu to nebude dělat zadarmo, každopádně v obou případech nepůjde o objektivní vyhodnocení
– Mělo by posouzení dopadů projektu třetí stranou být součástí grantových podmínek? Zejména u těch projektů, jejich výsledek neprochází žádnou oponenturou (na rozdíl od publikace v odborném časopise, např.) a předpokládané dopady a přínosy jsou pouze nastřeleny v žádosti.
– V žádném případě by nemělo být cílem věc dodatečně „strhat a pošpinit“. I když se potvrdí, že vynaložené prostředky jaksi přišly vniveč, že efekt byl menší než se očekávalo, nebo v nejhorším případě měl dlouhodobé dopady, které se (kulantně řečeno) rozcházely s původním záměrem.
– Resumé? Buď si prostě řekneme, že spousta projektů plní funkci „hladové zdi“ a prostě nebudeme řešit efekt. Dohodli jsme se, že si to můžeme dovolit zaplatit a chápeme to jako sociální podporu, protože to je nebo může být vesměs přínosné. Ok. Může být.
– Doplnění podmínky vyhodnocení po skončení třetí nezávislou stranou s tím ovšem vůbec v rozporu. A informace „tudy cesta nevedla“ (za daných podmínek atd…) patří k nejcennějším, které mohou některé projekty poskytnout.
– Doporučení? IMHO, prosadit do všech dotačních podmínek. Příjemce musí počítat s tím, že do roka a do dne po skončení projektu nebo ve stanovených časech pokud trvá, bude projekt nezávisle vyhodnocován. Jistě je to další hladová zeď, jak bylo poznamenáno výše „dohodli jsme se, že si to můžeme dovolit“, tím spíš, že solidní review nás všechny posune. I když se původnímu projektovému týmu nemusí vůbec líbit.