Proč podpora Ukrajiny odolá ruskému tlaku. Překvapivý úspěch ukrajinské ofenzivy, jejímž cílem je získat zpět území, kterého se Rusko zmocnilo po únorové invazi, ponechal ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi jen málo možností, jak zvrátit průběh války. Bez masové mobilizace, kterou Putin ze strachu z domácího odporu vyloučil, Rusku dochází muži a materiál na udržení území, které stále drží, natož na znovuzískání iniciativy. Putinovou největší nadějí – možná jedinou – je, že se podpora Západu Ukrajině rozpadne, jakmile se v Evropě začnou projevovat náklady války, včetně nedostatku energie a rostoucích cen.
Putin tu už jednou byl. Vtrhl na Ukrajinu v domnění, že rozdělený a oslabený Západ nemá na konfrontaci žaludek. Mýlil se. Spojené státy a jejich spojenci reagovali jednotně a rázně, což překvapilo nejen Moskvu, ale i mnohé v Bruselu, Londýně a Washingtonu. Západní země uvalily na ruskou ekonomiku bezprecedentní sankce, poslaly na Ukrajinu obrovské množství zbraní, přijaly miliony uprchlíků a poskytly rozhodující finanční podporu, aby udržely ukrajinskou ekonomiku nad vodou. Ukrajinci se shromáždili na podporu své země a od února znovu získali více než 60 000 km2 území, které Rusko obsadilo.
Putin na tvrdý odpor Ukrajiny a Západu reagoval omezením svých ambicí a přesunem ruských vojenských operací na východ Ukrajiny. Přitom omezil dodávky ruského plynu do Evropy a čekal, až se pozoruhodná jednota Západu zhroutí. Nyní, když do zimy zbývají už jen měsíce, počítá s tím, že ukončení dodávek ruského plynu způsobí Evropě ještě větší bolest a konečně zlomí vůli Západu. Rovněž zvyšuje ruské vměšování do evropské domácí politiky, aby posílil proruské politické síly, především na pravici, a zároveň pokračuje v používání dezinformací, aby v zemích globálního Jihu podpořil narativ, že za jejich stále nebezpečnější ekonomickou situaci může Západ.
Tlak na jednotu Západu je skutečný. Euforie a odhodlání, které poznamenaly počáteční silnou reakci na ruskou invazi, musely být vždy podrobeny zkoušce. Hádky uvnitř zemí i mezi nimi o to, kdo by měl nést břemeno toho, aby Rusko za svou agresi zaplatilo, byly nevyhnutelné. V létě vzrostly obavy z „únavy z Ukrajiny“. V červnu bývalý představitel Pentagonu Andrew Exum prohlásil, že „podpora Západu Ukrajině dosáhla vrcholu“. Následující měsíc Fareed Zakaria varoval, že hrozí selhání strategie Západu, protože „domácnosti v Evropě možná nebudou mít tuto zimu dostatek tepla“.
Navzdory tomuto nářku, nebo možná právě proto, je zhroucení západního odhodlání stále nepravděpodobné, i kdyby se současná ukrajinská protiofenzíva zastavila. Západ si uvědomuje Putinovu potenciální páku a rozhodně se ji snaží podkopat. Evropané, možná ještě více než Američané, chápou, že cena svobody je vysoká – a že Ukrajinci nesou mnohem větší náklady než oni. Šok vyvolaný první velkou pozemní válkou v Evropě od druhé světové války je skutečný a trvalý – stejně jako odhodlání zajistit, aby Rusko neuspělo.
Putin má dvě hlavní páky, jak rozdělit Západ: energii, zejména vývoz zemního plynu do Evropy, a dezinformace, včetně vměšování do zahraničních politických kampaní. V loňském roce EU dovezla 40 % plynu, který spotřebovala, z Ruska – přičemž německá závislost na ruském plynu se blíží 65 %. V mnoha zemích střední a východní Evropy jsou tato čísla ještě vyšší. Dokonce i před válkou Rusko manipulovalo s vývozem plynu, aby podnítilo prudký nárůst cen – tato praxe se zrychlila po letošní invazi na Ukrajinu. Vypnulo plynovod Nord Stream 1, který dodává plyn přímo do Německa, a zcela přerušilo dodávky do Bulharska, Dánska, Finska, Lotyšska, Nizozemska a Polska. Ceny zemního plynu v Evropě se od loňského roku zvýšily desetinásobně a prudce vzrostly i ceny elektřiny. Pro země EU je obtížné rychle najít alternativy, které by nahradily ruské zdroje energie, a průmyslová odvětví závislá na plynu, jako je chemický a zpracovatelský průmysl, varují, že tuto zimu mohou čelit nejhorší krizi od druhé světové války.
Putin počítá s tím, že až ceny prudce vzrostou a Evropa zůstane v chladu, rozzlobená veřejnost bude tlačit na své vlády, aby se s Moskvou dohodly na obnovení dodávek plynu. Evropské vlády vědí, že čelí výzvě. Slíbily masivní dotace spotřebitelům, aby udržely nízké ceny plynu a elektřiny. Evropští představitelé cestovali po celém světě, aby si zajistili přístup k novým zdrojům dodávek, včetně Alžírska, Austrálie a Ázerbájdžánu. Zavedli také úsporná opatření, včetně vypínání světel ve veřejných budovách a snižování teploty, aby se pokusili zachovat zásoby plynu. Obzvláště krutá zima by však mohla zásoby příliš ztenčit a donutit evropské vlády, aby se obrátily na Putina s žádostí o obnovení dodávek plynu.
Putin je také známý tím, že používá dezinformace k zasahování do politických kampaní. Podle amerických zpravodajských služeb vynaložil Kreml od roku 2014 více než 300 milionů dolarů na zahraniční politické strany a kandidáty ve snaze vychýlit výsledky voleb ve svůj prospěch. V Evropě a ve Spojených státech dezinformace nadále živí proruské nálady, zejména mezi krajně pravicovými hlasy. Vměšování Moskvy pomohlo přesvědčit lídry proputinovských stran v Itálii, jako jsou Matteo Salvini z Ligy a Silvio Berlusconi z Forza Italia, aby svrhli italskou vládu jednoty vedenou Mariem Draghim, která překvapivě tvrdě odsoudila ruskou agresi. Putinova dezinformační armáda rovněž pokračuje v rozdmýchávání napětí v dalších částech Evropy tím, že posiluje falešné informace o akcích Západu a obviňuje z konfliktu ukrajinské „nacisty“. A ve Spojených státech Kreml využívá sociální média a podněcuje sympatizující narativy v pravicových médiích, aby podnítil vnitřní neshody ohledně toho, zda se postavit Rusku a za jakou cenu.
„Putin má dvě hlavní páky, jak rozdělit Západ: energii a dezinformace.“
Kritickým bodem této kampaně je snaha, aby Západ vypadal špatně. Rusko obviňuje Západ z globální potravinové a palivové krize, kterou válka urychlila. A zabralo to, zejména v zemích globálního Jihu, kde mnozí z rostoucích potíží viní stejně tak západní sankce jako ruské rozhodnutí jít do války, přestože sankce výslovně vylučují vývoz potravin a právě Rusko z rostoucích cen pohonných hmot velmi profituje.
Dokonce i poté, co Ukrajina otupila počáteční ruskou invazi, sílily výzvy, aby Západ našel způsob, jak z války vystoupit. Samozvaní „realisté“ předkládali plány, které vybízely k ukrajinským ústupkům nebo dokonce ke kapitulaci, aby se válka ukončila. Vlivní myslitelé jako Henry Kissinger a politologové Barry Posen a Charles Kupchan byli přesvědčeni, že Ukrajina nemá vážnou šanci zvrátit ruské zisky, a tvrdili, že nejlepší možností pro Kyjev je požádat o mír, přijmout alespoň dočasnou ztrátu území a vzdát se vstupu do NATO. Někteří evropští představitelé, včetně Draghiho, vyzývali k příměří, které by zachovalo ruské zisky, a jiní, například francouzský prezident Emmanuel Macron, varovali před nebezpečím ponížení Moskvy.
Spojené státy a EU těmto výzvám odolaly, ale materiální a finanční podpora Ukrajině začíná váznout. Některým evropským zemím došly zbraně a vojenské zásoby, které mohou Ukrajině předat, a američtí představitelé varují, že mimořádnou úroveň vojenské podpory, kterou Spojené státy na Ukrajinu v uplynulém půlroce poslaly, nebude možné udržet, protože americké vojenské zásoby se začínají tenčit. Zpomaluje se také ekonomická podpora, žádosti o další finanční pomoc Kyjevu se v americkém Kongresu setkávají s větší skepsí a Evropané jsou daleko pozadu s plněním svých původních příslibů pomoci.
Navzdory těmto tlakům zůstává podpora Ukrajiny ze strany Západu silná. Americká veřejnost je i nadále rozhodně pro pomoc Ukrajině. Podle nového průzkumu provedeného Chicagskou radou pro globální záležitosti více než 70 % Američanů podporuje poskytnutí vojenské a finanční pomoci Ukrajině. Několika republikánům v Kongresu, kteří hlasují proti pomoci Ukrajině, se dostává mimořádné mediální pozornosti, ale velké dvoustranické většiny ve Sněmovně reprezentantů i v Senátu opakovaně hlasují pro. A 95 senátorů hlasovalo pro vstup Finska a Švédska do NATO, čímž se rozšířily bezpečnostní záruky USA na země na severozápadním křídle Ruska.
Široká podpora Ukrajiny ze strany Washingtonu zpevnila podporu na Západě. Rozhodující význam měl také rychlý a rozhodný obrat německé zahraniční politiky. Berlín dlouho věřil, že mír vyžaduje dialog, angažovanost a obchod s Moskvou – a dokonce i německou závislost na ruské energii. Teď už ne. Koaliční vláda vedená sociálními demokraty a Stranou zelených opustila desítky let starou myšlenku, že větší angažovanost pomůže vyhnout se konfliktu s Ruskem. Německo se zbavuje ruského plynu a souhlasilo s ukončením dovozu ruského uhlí a ropy v letošním roce. Strana zelených přijala to, co jeden z jejích vedoucích představitelů, německý vicekancléř a ministr hospodářství Robert Habeck, označil za „hořké“ rozhodnutí o reaktivaci uhelných elektráren. Habeckova kolegyně ze strany Zelených, ministryně zahraničí Annalena Baerbocková, přislíbila, že Berlín „bude stát při Ukrajině tak dlouho, jak bude třeba“, a že jeho pomoc bude zahrnovat zbraně i finanční a humanitární pomoc. Zdá se, že německá veřejnost s tím souhlasí. Podle červencového průzkumu si 70 % německých respondentů přeje, aby jejich vláda podpořila Ukrajinu, přestože téměř polovina z nich si myslí, že sankce škodí více Německu než Rusku.
V Itálii mezitím úspěch Ruska, které pomohlo svrhnout Draghiho vládu, neznamená, že příští vláda v Římě vyjde Moskvě vstříc. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že ve volbách, které se v zemi uskuteční 25. září, získá většinu středopravá strana. Pravděpodobná příští italská premiérka Giorgia Meloniová je rozhodně prozápadní a protiruská, i když její strana pochází z Národní fašistické strany Benita Mussoliniho. V srpnu označila hlasování italské Poslanecké sněmovny v poměru 398 ku 9 ve prospěch vstupu Finska a Švédska do NATO za „dobrou zprávu“ a německým novinám řekla, že „historické základní kameny italské zahraniční politiky – Evropa a Severoatlantická aliance – jsou prvním bodem našeho programu“. Dodala, že „pokud Ukrajina prohraje a Západ podlehne, nejvyšší cenu zaplatíme my Evropané, kteří jsme v posledních letech neinvestovali dostatečně do naší bezpečnosti, a to jak z vojenského, tak energetického hlediska“.
Jisté je, že nadcházející měsíce budou pro Evropu zkouškou. Po extrémních vedrech, která kontinent pohltila letos v létě, by Evropany mohla čekat krutě mrazivá zima s nedostatkem energie a prudkým nárůstem cen. Evropské vlády však jednají rozhodně, aby takovému výsledku zabránily. Usilovně se snaží zajistit nové dodávky energie a zachovat zásoby, které již mají k dispozici. Výsledkem je, že evropské zásoby plynu se nyní blíží historické úrovni, včetně 85 % v Německu a 92 % ve Francii. Vlády rovněž řeší cenové šoky: Velká Británie nabídla balíček v hodnotě 150 miliard liber, aby ochránila domácnosti a podniky před prudkým růstem cen, Německo přijalo balíček úlev ve výši 65 miliard eur na podporu spotřebitelů a Francie omezila růst cen energií na čtyři procenta do konce roku. Jedná se o obrovské částky, které svědčí o odhodlání vlád otupit odpor obyvatelstva vůči podpoře Ukrajiny.
A konečně, ti, kdo věří, že jednota Západu brzy praskne, často naznačují, že vstřícnost vůči Putinovi by mohla fungovat. Žádná taková úniková cesta však neexistuje. Představte si například, že by se Německo rozhodlo plakat jako strýček a zastavilo dodávky zbraní a hospodářskou podporu Ukrajině. To by samozřejmě nebylo optimální. Ale příspěvky Německa tvoří jen malou část finančních prostředků a zbraní, které na Ukrajinu proudí. Německo by navíc mohlo zrušit sankce vůči Rusku pouze v případě, že by přesvědčilo celou EU, aby souhlasila – což je nepravděpodobné vzhledem k tomu, že většina východoevropských zemí považuje ruskou agresi za smrtelnou hrozbu. Berlín by mohl naléhat na Kyjev, aby se s Moskvou dohodl, ale Ukrajinci by ho pravděpodobně neposlechli, zejména pokud by nadále vítězili na bojišti. Berlín by také věděl, že přijetí změny politiky s malou šancí na úspěch by přišlo draho. Takový obrat by narušil jeho vztahy s partnery v Evropě a, což je stejně důležité, se Spojenými státy – něčemu, čemu se Německo od konce druhé světové války snaží vyhnout.
Putin není zdaleka sám, kdo věří, že jednota Západu je dočasná a nemůže vydržet. Mnoho skeptiků na Západě věří, že demokracie se tváří v tvář těžkostem prohnou. Takové hlasy však podceňují sílu Západu zůstat naživu. Ruská invaze byla historickou urážkou mezinárodních pravidel a norem a země NATO ji považují za vážnou hrozbu pro evropskou a americkou bezpečnost. Západ reagoval jednotou, o níž si málokdo myslel, že je možná. Rusko je dnes zemí s největším počtem sankcí na světě. Vojenská podpora Ukrajině poskytla Kyjevu skutečnou výhodu ve válce – možná rozhodující. Evropa je plně odhodlána odepřít Rusku jeho energetickou zbraň tím, že se odpojí od ruského vývozu fosilních paliv.
Nic z toho se nezmění, protože se blíží zima. Nakonec zima skončí a Putinovy páky budou vyčerpány. Velké většiny obyvatel Evropy a Severní Ameriky chápou, že jejich bezpečnost a svoboda závisí na tom, zda Ukrajina zůstane svobodná, nezávislá a bude součástí Západu. To jsou skutečné sázky této války. A to je důvod, proč se Západ postaví pevně.
Ivo H. Daalder a James M. Lindsay
IVO H. DAALDER je prezidentem Chicagské rady pro globální záležitosti a v letech 2009-2013 působil jako velvyslanec USA při NATO.
JAMES M. LINDSAY je starším viceprezidentem a ředitelem studijního oddělení Rady pro mezinárodní vztahy.